Turistické cestopisy KČT

Slovinskem od jihu na sever

Jana a Jiří Chválovi, KČT Slovan Pardubice

Jana a Jiří Chvalovi, Slovinskem od jihu na sever, Námi opomíjené Udine stálo za návštěvu - dojem, že je bez života, klame
Námi opomíjené Udine stálo za návštěvu –
dojem,
že je bez života, klame
Jana a Jiří Chvalovi, Slovinskem od jihu na sever, Ďáblův most v městečku Cividale del Friulli
Ďáblův most v městečku Cividale del Friulli
Jana a Jiří Chvalovi, Slovinskem od jihu na sever, Mussoliniho Italie stavěla takovéto připomínky I.světové války - Fogliano di Redipuglia
Mussoliniho Italie stavěla takovéto připomínky
I. světové války –
Fogliano di Redipuglia
Jana a Jiří Chvalovi, Slovinskem od jihu na sever, Vojenský rakousko - uherský hřbitov u Fogliano di Redipuglia
Vojenský rakousko –
uherský hřbitov
u Fogliano di Redipuglia
Jana a Jiří Chvalovi, Slovinskem od jihu na sever, Isola i Izola - za císaře pána bychom až sem, ostatně jako dnes, mohli cestovat bez pasu (bývalá součást Rakouska - Uherska)
Isola i Izola –
za císaře pána bychom až sem,
ostatně jako dnes, mohli cestovat bez pasu
(bývalá součást Rakouska-Uherska)
Jana a Jiří Chvalovi, Slovinskem od jihu na sever, Vjezd automobilům zakázán, aneb nejkrásnější pobřežní město Slovinska Piran
Vjezd automobilům zakázán,
aneb nejkrásnější pobřežní město Slovinska Piran
Jana a Jiří Chvalovi, Slovinskem od jihu na sever, Náměstí v Piranu na konci zálivu vzniklo zrušením nádraží
Náměstí v Piranu na konci zálivu
vzniklo zrušením nádraží
Jana a Jiří Chvalovi, Slovinskem od jihu na sever, Od hradu Socreb máte celý Terstský záliv jako na dlani
Od hradu Socreb máte celý Terstský záliv jako na dlani
Jana a Jiří Chvalovi, Slovinskem od jihu na sever
Lipiciáni jsou nyní doma i v Rakousku
(byli i v západních Čechách –
Hostouň),
ale původní chov je ve slovinské Lipici
Jana a Jiří Chvalovi, Slovinskem od jihu na sever, Opevněné městečko Štanjel
Opevněné městečko Štanjel
Jana a Jiří Chvalovi, Slovinskem od jihu na sever, Chatky partyzánské obce Franja
Chatky partyzánské obce Franja
Jana a Jiří Chvalovi, Slovinskem od jihu na sever, Pohled z horní stanice lanovky na Vogel dolů na Bohinjské jezero
Pohled z horní stanice lanovky na Vogel dolů
na Bohinjské jezero
Jana a Jiří Chvalovi, Slovinskem od jihu na sever, Náhorní planina Vogel - za námi krásné Julské Alpy s Triglavem
Náhorní planina Vogel –
za námi
krásné Julské Alpy s Triglavem
Jana a Jiří Chvalovi, Slovinskem od jihu na sever, Kdo nebyl na Bledu, nebyl ve Slovinsku
Kdo nebyl na Bledu, nebyl ve Slovinsku
Jana a Jiří Chvalovi, Slovinskem od jihu na sever, Památník koncentračního tábora Ljubelj, před vjezdem do tunelu pod Loiblpassem
Památník koncentračního tábora Ljubelj,
před vjezdem do tunelu pod Loiblpassem

Obvykle po hlavní turistické sezoně plánujeme nějaký kratší výlet. Tentokrát padla volba na neprávem opomíjené Slovinsko, které skýtá na relativně malé ploše mnohé turistické zajímavosti, ať už moře, jezera, hory, města a historické příběhy. 20. září 2014 opouštíme Pardubice, abychom ještě v sobotu absolvovali vinobraní v Novosedlech u Mikulova. Vlastní mikulovská záležitost se nám zdá příliš zkomercializovaná a proto využijeme této možnosti a skutečně se ještě jedná o vesnickou tradici, v dobrém slova smyslu. Obytné auto nám umožňuje po skončení průvodu (obejito 7 sklepů s ochutnávkou) na místě přespat a v neděli ráno vyrazit směr Rakousko. Těsně před hranicí kupujeme rakouskou desetidenní dálniční známku, prakticky za nominální cenu 248 Kč (8,5 eura). Na benzinové pumpě ještě v Mikulově je její cena 320 Kč; dnes se tomu říká ruka trhu, ale předposlední vládce Rakousko–Uherska, tedy země, do jejíž určité následnické části směřujeme, rakouský císař FJI se vyjádřil, že marže nad 8% je lichva. V té době byl tento výrok obecně respektován.

Tedy dálnicí na Vídeň, Gratz, Villach. Na dálničních odpočívadlech si opakovaně všímáme informací, že celý týden lze zde parkovat v době od 6 do 21 hodin po dobu tří hodin zdarma – podmínkou jsou však papírové hodiny ve voze, uvádějící začátek parkování. Dá se tomu rozumět i tak, že v době od 21 do 6 hodin zde lze parkovat zdarma. Po projetí tunelu těsně před italským Tarvisiem odbočujeme ihned vpravo mimo dálnici do úzkých uliček městečka Tarvisio. Ve městě je již značen modrými ukazateli jako dálkový cíl Udine. Víme, že tam tento den nedojedeme a proto s lehkým srdcem zastavujeme na kávu ve středověkém opevněném městečku Venzone. Neplacené parkoviště je hned před branou do města. Jeli jsme zde již několikrát a nikdy jsme tak neučinili; tedy to napravujeme; lze jen doporučit; italská káva v Italii, je něco jiného než u nás, včetně atmosféry místa. Ve městě jsou fotografické připomínky tragédie, kdy se nad městem protrhla přehrada, a město bylo zaplaveno vodou. Večer končíme po 550 km na nám známém a osvědčeném STPL Tarcento. V městečku probíhá právě jakýsi pivní festival bavorského piva a ve stanu na náměstí vyhrává místní šraml, pod cedulí (v Italii již dávno běžnou) „Kouření zakázáno“. Půllitr (ve skutečnosti 0,4 l) mnichovského Augustiner stojí 3,7 eura a raději si dáváme místní zmrzlinu, která nikdy nezklame. Na mnichovském Oktoberfestu jsme obětovali 10 euro za půllitr (tehdy to byl ale „tuplák“- tedy jeden litr), ale má se na místě z místních produktů zkusit vše. Ráno po červené silnici (neplacené) se přesunujeme do Udine, se kterým máme obdobné zkušenosti jako s Tarcentem; mnohokrát jsme je míjeli (obvykle po dálnici) a nikdy k naší chybě nezastavili.

Město je „italsky“ přeplněno auty, přesto se nám podaří zaparkovat a dojít do historického, již klidného středu a vystoupat na hradní návrší. Odtud je nádherný pohled na Alpy. Pokračujeme do

městečka Cividale del Friulli, které na rozdíl od Udine dýchá starosvětským klidem. Veškerý život se odehrává na ulici, neplacených volných parkovišť je dostatek, včetně kaváren. Po prohlídce Ďáblova mostu míříme do pevnostního města Palmanova. Jedná se o mohutnou benátskou pevnost, svého času považovanou za nejsilnější pevnost v Evropě, z roku 1593 proti Turkům (z obdobných důvodů byl stavěn náš hrad Mírov; to bylo ještě v době, kdy se Evropa tomuto vlivu úspěšně bránila), půdorys tvoří devíticípá hvězda, jejíž symetrické ulice se sbíhají na šestiúhelníkové náměstí. Je zřejmé, že půdorys města od doby výstavby nedoznal změn a tudíž by jeho prohlídka neměla uniknout žádnému „bunkrologovi“ (ve vstupní bráně je malé museum, provozované italskou armádou). Pevnost měla osud jako mnohé – nebyla zřejmě nikdy dobývána. To se netýká místa, které následuje – Fogliano di Redipuglia. Je to nejrozsáhlejší válečný památník Italie z období I. světové války. Je zde pohřbeno asi 100 000 italských vojáků, padlých v okolních bojích na řece Isonzo (Soča), v mohutném stupňovitém památníku (22 stupňů) z roku 1938. Nedaleko ve směru na Segrado (asi 1 km) je rakousko–uherský vojenský hřbitov, který je posledním místem odpočinku asi 14.000 vojáků. Na náhrobcích se objevují i česká jména

(Pavlicek Alois, + 20. 9. 1918; Faltus Josef, + 26. 8. 1918, atd.). Hřbitov je v pořádku, jak je u vojenských hrobů na západ (v tomto případě vlastně na jih) od nás obvyklé, leží zde poblíž sebe bývalí nepřátelé, kterým majestát smrti udělil stejnou roli.

Boje na Soči byly neobyčejně kruté, jednalo se o 12 samostatných bitev od léta 1915 do října 1917. Byla to poziční válka s velkými obětmi, ale s minimálními změnami fronty. V držení fronty daly o sobě vědět i české pluky. Teprve v říjnu 1917 rakousko–uherská vojska frontu prolomila za pomoci německých posil a byla zastavena teprve asi o 100 km dále na západ na legendární řece Piavě našich pradědů. Památník u příležitosti stoletého výročí začátku první světové války navštívil papež František, jehož italský dědeček se bojů zúčastnil. Součástí areálu je válečné museum, přístupné zdarma. Po prohlídce místa, kam bychom se rádi ještě příležitostně vrátili, neboť v okolí je mnoho připomínek velké války, směřujeme na noc do Terstu. Již na pobřežní silnici je zřejmé, že se chystá mořská bouře. Zaparkujeme v Terstu na přístavní hraně, ale vítr unáší mořskou vodu tak, že musíme v noci přeparkovat za budovu, aby se auto nekymácelo. K ránu se moře uklidní a můžeme do 9 hodin využít neplaceného parkování a dát si v centru Terstu ranní kávu. Poté vyjíždíme na místní hrad San Giusto, což je římské fórum, spojené s katedrálou, opět s výhledem na Terst (kdysi největší obchodní přístav podunajské monarchie). Z tohoto výhledového místa se přesunujeme do blízké lokality Muggia, která leží v zálivu naproti Terstu. Jedná se o příjemné místo, samozřejmě s problematickým parkováním. Posléze však nacházíme na konci města směrem do Slovinska parkování (STPL) s denním poplatkem 5 euro, včetně pláže, WC a sprchy. Večer se dá jít do městečka testovat místní kavárny. Nad městem v dosahu asi půlhodinové pěší vycházky se nachází Santuario di Santa Maria Assunta; je to románská svatyně z 10. století, s krásnými freskami, volně přístupná a bez jakýchkoliv návštěvníků. Je 24. září a pro Italy již začíná podzim, což znamená, že v mnoha případech již nefungují poplatky za parkování. To se nás však již netýká, protože opouštíme Italii a vstupujeme do prvního slovinského města, do přístavu Koper. Zde je opět „italský“ problém s parkováním, ale protože historické centrum je sice velice pěkné, ale malé, stačí nám na prohlídku 1,5 hodiny s parkováním zdarma u místního Intersparu. Protože slovinské mořské pobřeží je velmi malé (ani ne 50 km), přesun do následující Isoly je krátký. Město je již podstatně klidnější, s krásnou promenádou kolem celého zálivu. Za nejkrásnější pobřežní město Slovinska je však považován následující Piran. Do města je zákaz vjezdu, dá se však zaparkovat před městem. Z terasy kostela jsou krásné výhledy na Julské Alpy a Dolomity. Míjíme bar „Na konci světa“ a usazujeme se v kavárně na hlavním náměstí s ponechaným názvem Titov trg. Nejméně přívětivé město pro karavanisty na slovinské Riviéře je následující lázeňské město Portorož. V celém městě platí zákaz stání obytných aut, nezbývá než zajet za město směrem do oblasti Sečoveljských salin a na kole se do města vrátit. Město na nás dělá dojem, že se jedná o „hogo fogo“, sice pěkné, ale drahé. Snad za návštěvu stojí park s moderními sochami nad městem Forma Viva v osadě Seča. Saliny representují tradiční výrobu soli odpařováním mořské vody a lze zde navštívit malé museum. Jsme na konci slovinského pobřeží a vracíme se zpět přes letovisko Strunjan do Izoly, kde jsme vytipovali místo bezplatného stání u loděnic. Strunjan je opět velmi příjemné lázeňské městečko s krásnými plážemi, bohužel všude platí zákaz stání obytných aut. Ze stání v Izole to nemáme daleko do centra města se zálivem, užíváme si koupání a večerní promenády.

Posléze opouštíme moře a vyhledáme ve vnitrozemí místní atrakci pod ochranou UNESCO a sice

opevněný kostel v obci Hrastovlje s freskami snad ze 14. století, z nichž nejznámější je „Tanec smrti“. Abychom nějak zakončili náš pobyt u moře, stavujeme se ještě u hradu Socerb, který je situován na vysokém skalním stupni nad Terstem a z místa je nádherný výhled na celý Terstský záliv. Rovněž v pokračování náhorní planiny leží světoznámý hřebčín Lipica, údajně nejstarší hřebčín na světě z roku 1580. Jako další nejstarší hřebčín se uvádějí naše Kladruby nad Labem z roku 1563 – rozpor v datech je zřejmý, ale co do velikosti nesnesou Kladruby s Lipicí srovnání, bohužel v neprospěch Kladrub. V těchto místech oceňujeme služby navigace, ve zdejší skrumáži slovinských dálničních úseků bychom určitě najeli na dálnici, jejíž využití bez známky je postihováno citelnou pokutou v rozpětí 300 až 800 euro. Ve vinařské oblasti v okolí Sežany a Dutovlje probíhá sběr vína a skoro na každé farmě lze víno za přijatelné ceny koupit. Další zastávku máme naplánovanou v zajímavém městečku Štanjel, jehož domy tvoří souvislý hradební okruh. Ráz krajiny se mění, jedeme kopcovitým terénem přes Ajdovščinu do lyžařského střediska Črni vrh. Na následném bývalém hornickém městě Idria je vidět, že město bohatlo z těžby rtuti.

Rovněž další horské středisko Cerkno žije i v tuto dobu turistickým ruchem. Protože je již večer, zastavujeme zde na noc, abychom druhý den navštívili další památku UNESCO, tentokrát však ne tak starou. Jedná se o partyzánskou nemocnici z druhé světové války Franja (jméno má po velitelce nemocnice). Sestává ze 14 dřevěných baráků umístěných v soutěsce, kterou protéká horská bystřina (v roce 2007 tento potok při povodni nemocnici téměř zlikvidoval). Nemocnice byla vybavena i rentgenem, vodní elektrárnou, měla obranná kulometná hnízda, minová pole a nikdy nebyla Němci objevena. Od prosince 1943 do 5. 5. 1945 se zde léčilo 578 těžce zraněných (z toho asi 500 bylo vyléčeno) a více jak 300 lehce zraněných odbojářů různých národností, včetně dvou Američanů – jeden z nich byl sestřelený americký pilot. Okamžitá kapacita byla 120 raněných; jedním z pacientů byl i voják Wehrmachtu, který po vyléčení na místě zůstal jako člen personálu. V jednom z baráků jsou na stěně novinové portréty tehdejších spojeneckých vůdců a sice J. B. Tita a J. V. Stalina (to bylo ještě v době, kdy maršál Tito nebyl nazýván krvavým katem jugoslávského lidu – takto psaly o hrdinovi protifašistického odboje naše noviny na pokyn z Moskvy). Z důvodů utajení byli ranění dopravováni do nemocnice na nosítkách se zavázanýma očima. Navigátorka obvykle objekty mého koníčka trpně snáší, zde však na ní návštěva zanechala hluboký dojem, podobně jako na cca 18.000 osob, které nemocnici ročně navštíví. Řídce osídlenou horskou, podzimně zbarvenou krajinou přes Zali Log stoupáme (sklon i 16%) na Bohinjskoje sedlo, které je ve výšce 1277m. Do oblasti před sedlem turisté příliš nejezdí, skoro v každé vesničce je partyzánský pomník. Občas vidíme volně kempující skupinky. Po sjezdu do střediska Bohinjska Bistrica, díky houstnoucímu provozu vidíme, že jsme v turisticky exponované oblasti Triglavského národního parku, který je součástí Julských Alp. Projíždíme krásným údolím k Bohinjskému jezeru. Toto je úzké, velmi dlouhé a připomíná díky okolním svahům norské fjordy. Zde je to již s parkováním problematické, pouze lze stát bez poplatku na dolní stanici lanovky na vrch Vogel. Protože je pěkné počasí, neváháme a vyjíždíme lanovkou do výšky 1535 m. Lanovka překonává stoupání skoro kilometr a dopraví nás do oblasti dalších lanovek, které jsou využívány hlavně v zimě, ale i teď jsou některé v provozu a umožňují realizovat v této výšce pěší túry různého rozsahu. Necháme se vyvézt sedačkovou lanovkou k nejbližšímu vrcholku Gorel a po slunci sestupujeme cca 40 minut k horní stanici základní lanovky s tím, že máme před sebou skvělé panorama Julských Alp včetně jejich nejvyššího vrcholu Triglav. Dle obecně přijímané zvyklosti má každý Slovinec alespoň jednou v životě na tuto nejvyšší horu Slovinska vystoupit. Ač nejsme Slovinci, vystoupila polovina naší osádky poprvé (a samozřejmě naposledy) na Triglav v roce 1989, to se však ještě jednalo o nejvyšší horu Jugoslávie. Při návštěvě této oblasti Vogel při dobrém počasí nelze minout!

Plni dojmů z těchto vysokohorských partií nasedáme a sjíždíme k jezeru Bled. Máme ještě čas, který věnujeme návštěvě blízké soutěsky Vintgar. Do soutěsky se platí vstupné, je to kaňon dravé říčky doplněný pomocnými lávkami; soutěska je dlouhá asi 1,6 km, hluboká až 100 m a je třeba se vrátit zpět k parkovišti, i když je možno opustit soutěsku druhou stranou. Na návštěvu je třeba si rezervovat asi 2 hodiny – otevřeno je v sezoně do 19 hodin. Noc míníme strávit u jezera Bled. Jedná se o jednu z nejznámějších turistických lokalit Slovinska a tomu odpovídají i možnosti parkování. Naštěstí je zde autokemp, v jehož těsném sousedství je STPL v ceně 10 euro.

Zde ještě sezona neskončila, při večerní procházce narážíme na koncertující hudebníky na břehu jezera. Ráno ještě obejdeme část jezera, všude zde platí zákaz stání obytných aut. Odjíždíme po velmi úzké okresní silnici, místy s problematickým průjezdem mezi staveními do městečka Tržič.

Odtud následuje přijatelné stoupání na Loiblpass. Těsně před vstupem do tunelu, který od roku 1964 nahrazuje přejezd skutečným sedlem, je památník na koncentrační tábor Ljubelj (v provozu 1943–1945), který byl pobočkou neslavně známého KL Mauthausen. Jsou zde k vidění zbytky tábora, jehož vězni budovali nynější tunel (nebyl ale v roce 1945 dokončen). V blízkosti je i malé museum. Mezi připomenutými skupinami vězňů je i česká deska. Těsně před vjezdem do 1364 m dlouhého tunelu je velké bezplatné parkoviště, kde by zřejmě bylo možno strávit noc. Na druhé straně do Rakouska následuje podstatně strmější klesání (12%) než při vjezdu do tunelu ze slovinské strany, které končíme odbočkou na město Ferlach, kde lustrujeme STPL v ceně 4 eura za 24 hodin. Závěr cesty je sjezd do Klagenfurtu a po dálnici jsme po celkových 1907 km v Pardubicích.

únor 2016

Námět, itinerář, navigace: Jana Chválová
Řízení auta, text, foto: Jiří Chvála


 

Klub českých turistů, Revoluční 1056/8a, 110 05 Praha 1, tel: 251 610 181, e-mail: kct@kct.cz

copyright & webmaster © by Michael Stanovský, 2019, stanovsky@kct.cz