Turistické cestopisy KČT

Riviera di Levante a alpské průsmyky

Jana a Jiří Chválovi, KČT Slovan Pardubice

Sjezd ze sedla Hahntennjoch do Imstu. foto Jana a Jiří Chválovi
Sjezd ze sedla Hahntennjoch do Imstu.
Svatý Mořic - část Dorf (vesnice). foto Jana a Jiří Chválovi
Svatý Mořic –
část Dorf (vesnice).
Cinque Terre - Riomaggiore. foto Jana a Jiří Chválovi
Cinque Terre –
Riomaggiore.
Cyklostezka do Bonassoly - zde vlak skončil již před časem. foto Jana a Jiří Chválovi
Cyklostezka do Bonassoly –
zde vlak skončil již před časem.
Sjezd z Passo delo Stelvio. foto Jana a Jiří Chválovi
Sjezd z Passo delo Stelvio.
Za námi nikoliv Moskva, ale Ortler, bývalá nejvyšší hora Rakousko-Uherska (3905 m). foto Jana a Jiří Chválovi
Za námi nikoliv Moskva, ale Ortler, bývalá nejvyšší hora
Rakousko-Uherska (3905 m).
Skrumáž hotelů na Passo delo Stelvio ve výšce 2760 m - v popředí zbytky bunkru z I. světové války. foto Jana a Jiří Chválovi
Skrumáž hotelů na Passo delo Stelvio ve výšce 2760 m –
v popředí zbytky bunkru z I. světové války.

Motto: Přes Německo, panoramatickou silnicí v rakouských Tyrolích, švýcarským Engadinem přes Malojapass k italskému jezeru Como na Rivieru di Levante (Východní), zpět přes průsmyky Rétských Alp, Livignem pod zaledněné vrcholky Berniny, nejatraktivnějšími serpentinami průsmyku Stelvio pod ledovou nejvyšší horu Rakousko-Uherska.

Několikrát jsme při cestách do Itálie slyšeli, že na severovýchodním pobřeží Ligurského moře je nějaká zajímavá oblast, snad se to má jmenovat Pět zemí, nebo tak nějak. Posléze jsme zjistili, že lokalita se nazývá Cinque Terre (pětka v názvu je, pamětníci znají slavné auto Fiat 500, neboli cinquecento – v pozdější polské modifikaci s názvem pětistovka, ale obsahem 704 cm³). Při podrobnějším plánování jsme došli k závěru, že jsme poblíž již byli, když jsme se v přístavu Savona nedaleko Janova naloďovali na okružní plavbu lodí Costa Magica (naštěstí ne na Costa Concordia – při nástupu jsme po zhlédnutí velikosti lodi nabyli přesvědčení, že se nemůže nic stát – jak je vidět, tak může). Jinak tuto okružní plavbu lze doporučit, vzhledem k servisu se nejedná o nikterak drahou záležitost; samozřejmě v okrajových měsících sezony a za předpokladu, že italská společnost Costa (snad ovládaná americkým kapitálem) najme zodpovědnějšího kapitána. I když máme z každé cesty resty „až příště“, nějak na ně nemůže dojít a jedeme do této oblasti, kde ještě žádné „až příště“ nemáme. Protože vyrážíme později odpoledne (8. září 2012 – začátek září považujeme pro Itálii za optimální), první den končíme na parkovišti motorestu v Benešovicích, asi 35 km před přechodem Rozvadov. Následný den ráno, odpočati, po německých dálnicích směřujeme přes Regensburg a Mnichov k našemu prvnímu cíli, a sice klášteru Ettal, nedaleko GaPa (jak Němci zkracují Garmich-Partenkirchen). Vždy na cestách máme zájem o českou stopu a nacházíme ji i zde. Z počátku 18. století byla při tomto klášteře založena škola nového typu, kde se již vyučovaly moderní předměty; mimo italštinu a francouzštinu také dějepis a zeměpis. Studovali zde příslušníci evropských šlechtických rodů, z Čech pak Kolowratové, Lobkowiczové, Šternberkové, Valdštejnové, Žerotínové a další. V roce 1743 zde byli připraveni profesoři, aby po vzoru této „rytířské akademie“ založili obdobnou benediktinskou školu v Praze.

Záměr však byl překažen následujícími válkami. Mimo nádherný okrouhlý dvanáctiúhelníkový chrám s kopulí vysokou 75 m a vyzdobenou obrovskou barokní freskou (obdržíte zde i stručný popis v češtině) je součástí benediktinského opatství dodnes klášterní gymnázium, na kterém studuje asi 440 posluchačů. Klášter vyvíjí také hospodářskou činnost, jeho součástí je i kravín, zahradnictví, lihovar, pivovar, hotel a restaurace. Po návštěvě tohoto významného duchovního centra Bavorska zamíříme na nedaleký rokokový zámek Linderhof, který je jedinou stavbou, kterou bavorský král Ludvík II. ze série zámků dokončil (nejznámější je zřejmě romantický Neuschwanstein), když málem svými stavbami zruinoval státní rozpočet (ministři jeho vlády jej proto nechali zatknout). Dnes však jeho zámky představují významný zdroj příjmů turistického ruchu. Je již pozdě odpoledne a tak se projdeme pouze krásným zámeckým parkem, doplněným romantickými stavbami – vstup do parku je zdarma. Noc trávíme na parkovišti uprostřed příjemného městečka Reutte; místní reklamní slogan ho označuje za bránu Tirol (těch bran bude samozřejmě daleko více). Městečko je rodinným zimním střediskem, v okolí jsou vrcholy těsně pod 2000 m. Protože do zimy je ještě daleko, vyrážíme ráno na první předzvěst závěru naší cesty, kterými budou vysokohorské silnice. Přes Weissenbach míříme do Elmen, kde začíná panoramatická silnice o délce asi 20 km. Na trase této silnice v Bodenu (s velmi krásným výhledem na okolní Alpy) na zdi kostela je v barvách vyvedený svatý Krištof, patron motoristů. Když autor této fresky obraz maloval, nebylo zde po motoristech ještě ani vidu. Nejvyšším bodem cesty je sedlo Hahntennjoch s nadmořskou výškou 1894 m. Vandalsky polepený označník na sedle nedělá projíždějícím motoristům (zvláště motorkářům) čest. Údajně se na této silnici jel i cyklistický závod Giro d ´Italia (jako zahraniční etapa – už se také tento závod jel částečně např. v Dánsku). Silnice končí ve městě Imst, jehož zesnulý starosta (původním povoláním truhlář) se o vybudování silnice zasloužil. Postavil si tedy svým způsobem pomník. Za městem Imst se poprvé dotýkáme řeky Inn, která nás bude provázet až do Svatého Mořice. Jak slyšíme Inn, naskočí nám automaticky text ze životopisů německých svatých (pamětníci Protektorátu se ve škole museli biflovat: Adolf Hitler wurde in Braunau am Inn geboren. Sein Vater war… usw neboli etc). Můj šéf tvrdil, že německy přece hovoří každý, ale přeci jenom: Adolf Hitler se narodil v Braunau na Innu. Jeho otec byl… atd.

Asi po šedesáti kilometrech opouštíme alpskou republiku (tedy její rodák / samozřejmě v době c. a k. monarchie / Hitler tedy nebyl Němec, ale Rakušan), do které jsme vstoupili nedaleko GaPa a přechodem Martina vstupujeme do Confederation Helvetia, poznávací značka aut CH (není to tedy začáteční písmeno našeho jména; takové písmeno Švýcaři neznají). Tuto trasu volíme mimo jiné proto, že se jedná o tranzitní tah Švýcarskem ve směru sever – jih, kde není potřeba dálniční známka. Zastavujeme v městečku Ramosch, ale více než gotický kostel nás upoutávají místní komunikace, vydlážděné pravými „kočičími hlavami“. Je evidentní, že tato lokalita je mimo zájem turistů a tudíž svérázná dlažba není kvůli atmosféře místa, ale proto, že lepší není k disposici. Ve švýcarské konfederaci dosti zajímavé zjištění. Podél Innu pokračujeme do města Terasp.

Mají to být nejznámější švýcarské lázně, které kdysi hostily korunované hlavy. Zřejmě je na místě však čas minulý, protože pouze část lázeňského areálu odpovídá představám o lázních; původní lázeňské centrum včetně pramene minerální vody (obdoba karlovarské minerálky) však připomíná svým stavem naše Lázně Běloves (tedy jako by mimo pozornost).

Krátce za těmito lázněmi míjíme odbočku na známý Davos. Od cesty nás odrazuje výškový rozdíl asi 800 m, který by bylo nutno překonat. Asi se budeme muset spokojit „Zápisky z cest“ jednoho našeho známého cestovatele, který sem často zajíždí (nebo až příště?). Dalšími lázněmi je město Svatý Mořic. Zde je vše po Švýcarsku perfektní, i když část nazvaná Dorf (vesnice) zdaleka vesnici nepřipomíná (světové obchodní značky s módním zbožím na hlavní třídě by jistě neměly své representace na vesnici). Druhá část města nazvaná Bad (lázně) pod masivem Bernina o výšce přes 4000 m však také příliš jako lázně nevypadá; valná část lázeňských objektů nám připomíná naše paneláky. I ve vlastní „vesnici“ podél jezerní promenády jsou některé současné vily ve stylu našeho podnikatelského baroka. Součástí lázní je i pětihvězdičkový hotel Kempinski, kde byl v srpnu 2010 při venčení svého psa zatčen podnikatel Tomáš Pitr (tato česká stopa nám však přílišnou radost nedělá, i když vše může být jinak: po svém propuštění z českého vězení se objevil / v televizním přenosu / zcela v poklidu mezi diváky finále Davis Cupu v Praze). Navštívíme místní nádraží, ze kterého vyjíždí známá úzkokolejka Bernina (od roku 1885), vedoucí do Tirana v Itálii, se kterou se ještě několikrát setkáme. Pod centrem vybíhá do jezera nad vodu krátká terasa, zakončená kukátky, kde můžete prohlížet zimní jezero oživené koňským polem na ledě. Není třeba uvádět, že v blízkosti města je velké množství lanovek na okolní vysokohorské cíle (až do výšky nad 3000 m).

Opouštíme toto kdysi poutní místo (proto Sankt, tedy Svatý) a náhorní planinou ve výšce okolo 1800 m míříme na Malojapass, který je vzdálen asi 15 km, při čemž tušíme (uvedeno v průvodci), že souběžně s naším směrem je vysokohorská vyhlídková pěší trasa po vrstevnici asi ve výšce 2000 m a délce asi 20 km (Via Engiadina), která poskytuje výhledy na masiv Bernina.

Prudkým klesáním sjíždíme do Itálie k jezeru Lago di Como a před městem Olcio končíme na neplaceném parkovišti na břehu jezera – parkoviště je určeno pro obytné automobily. Je nádherný večer a Itálii zahajujeme konsumací láhve italského červeného vína. Ráno je počasí úplně jiné, jezero je šedé, po cestě nás překvapí taková bouře, že stěrače nestačí stírat. Protože v minulosti jsme obvykle na jih jeli okolo slunečného Lago di Garda, vzpomínáme na něj v tomto nečase (s malým n). Stále bez použití dálnice (na mapě červená silnice), za pomoci navigace a mapy projíždíme Milano, aniž bychom zastavili a pozdě odpoledne se blížíme k Janovu. Nechce se nám do města v podvečerní špičce, a proto před městem odbočujeme vlevo na Montoggio a přes horský hřbet sjíždíme k janovskému zálivu.

Této odbočky nelitujeme, alespoň jsme viděli, v jakých strmých stráních jsou Italové ochotni stavět své domy a zde žít. Navigátorka má v průvodci vytipované místo, kde bychom chtěli zůstat na noc. Jedná se o předměstí Janova, část Nervi. Nomen – omen; naše představa, že zde strávíme noc, zde narazila na skutečnost, že se nedá nikde zaparkovat a abychom se na pobřeží v úzké uličce otočili, musíme zastavit místní dopravu a zacouvat jednomu dobrému muži do garáže. Improvizujeme (skoro jako vždy) a odjíždíme do nedalekého města Recco, kde lze bez problémů (parkoviště u nádraží) zaparkovat a strávit noc. Město samotné je v podstatě nově vybudované, protože spojenecké bombardování v roce 1944 s cílem přerušit pobřežní železnici spojující Řím se severem Itálie je zničilo.

Druhý den vyrážíme do nejbližšího okolí, a sice do letoviska (zde na pobřeží je snad vše letovisko) Camogli. Zde opět pokračují problémy s parkováním; musíme zaparkovat poměrně vysoko nad plážemi, poblíž moře je vše označeno jako parkování „solo residenti“ (překládáme to jako jen pro domácí).

Přesto se jdeme vykoupat na kamenitou pláž, abychom pak pokračovali do vyhlášeného turistického cíle, milionářského letoviska Portofino.

Zde je to ale opět turistický průmysl; ač je již téměř po sezoně, místo je přeplněné (chudáci milionáři), jediná možnost k zaparkování jsou podzemní garáže, což pro nás nelze (LPG). Otáčíme se zpět do přístavu Santa Margherita, kde s potížemi zaparkujeme a najdeme neplacenou pláž (obvykle pak na pobřeží jsou pláže „Libero“, tedy volné, ale toto místo to není). Vracíme se zpět do Recca, večer na nábřeží je velmi příjemný. Ráno využíváme toho, že městem je vedena pobřežní železnice, která v krátkých intervalech spojuje místo s Janovem a nasedáme na vlak. To je zde zřejmě velmi oblíbený dopravní prostředek, vlaky jsou plné. Italská nádraží mají (alespoň zde) jednotný půdorys; uvnitř nádraží vlevo je obvykle čisté WC, s tekoucí vodou a zdarma. Kupujeme zpáteční lístek na janovské nádraží Stazione Principe, ale vystupujeme na bližším nádraží Stazione Brignole. Mezi oběma nádražími leží staré město, jehož prohlídce (pěšky) věnujeme celé dopoledne. Centrum je změtí středověkých uliček, paláců a kostelů; pulsuje zde však život v malých dílnách, hokynářstvích i buticích. Velkolepé paláce, které svědčí o velkém bohatství města v minulosti, jsou dodnes využívány a zvědavě nahlížíme do vstupních hal. V kostelích je vše z mramoru skutečného, ne umělého, jako je tomu obvykle u nás. Vlastní město ovládalo v historii velkou část Středomoří, hlavně co se týče obchodu. Při našich toulkách pobřežím tohoto moře (na příklad na Korsice, ale i jinde) jsme často narazili na pobřeží na janovskou strážní věž. Ale nikomu nerostou stromy do nebe a Janov, který byl tehdy i centrem bankovnictví, povýšeně odmítl financovat cestu svého rodáka Kryštofa Kolumba (ukazují zde jeho domnělý rodný dům), který měl pošetilý nápad doplout do Indie západním směrem.

Kolumbus tedy požádal o podporu Španělsko, které objevením Ameriky získalo vliv ve světovém obchodě. Průvodce uvádí, že z pyšného Janova se stal zapadákov. To samozřejmě nelze brát doslova; v dnešní terminologii by se dalo uvést, že ze strany janovského bankovního syndikátu se jednalo o podnikatelský záměr, který se nezdařil. V přístavu je zakotvena replika válečné galeony (lodi) Neptun, která byla rekvizitou ve filmu Piráti z Karibiku. I když film pojednává o příbězích z jiné části světa, má pirátské plavidlo v Janově své opodstatnění – část bohatství Janovanů (mimo z obchodu) pocházela totiž z provozování pirátství. Ostatně i dnes velké majetky mají mnohdy ne právě čistý původ. Z nádraží Principe se vracíme do Recca, abychom na zdejší, volně přístupné městské pláži strávili odpoledne a večer. Ráno toto město bez historických památek, ale přesto příjemné, opouštíme a naší další zastávkou je přístav se zálivem Rapallo. Město má svůj kolorit, zdá se nám méně přeplněné než předešlá místa, dá se poblíž městské pláže zaparkovat a v blízkosti malého hradu nebo pevnosti, vklíněné do vody zálivu i koupat. Po obědě zastavujeme v letovisku Lavagna; pláž je od města oddělena tělesem železnice, tak jak je to v mnohých přímořských sídlech obvyklé, koupání je však skvělé a s parkováním není problém. Dnes chceme skončit v Sestri Levante, kde dle Boardatlasu je stání pro obytné vozy. Skutečně toto místo nalézáme, není daleko od centra – v nouzi nejvyšší by se dal využít autobus, který sem zajíždí, ale do centra a na pláž je to na kole asi 5 minut. Město, ač neuvedeno v průvodci, je příjemné, má lidské rozměry, takže se zde brzy dobře orientujeme. Večer u slavnostně osvětleného kostela vystupuje místní filharmonie a je zde pravá jižní atmosféra. Neradi se loučíme a ráno odjíždíme do města Levanto, které volíme jako základnu pro návštěvu Cinque Terre. Zřejmě s tímto nápadem nejsme sami, a proto jediné možné parkování přes noc mimo kemp je poblíž nádraží se stáním na asfaltu a se sazbou 18 euro za 24 hodin. Potkáváme zde již druhé české auto v této oblasti; tedy čeští turisté sem příliš nejezdí, i když vozy Škoda jsou zde dost zastoupeny.

Město je zajímavé především tím, že je z něho dobré a časté vlakové spojení do oblasti Cinque Terre. Je zde i příjemné koupání, dosažitelné z našeho parkoviště pohodlně na kolech. Následný den si zakupujeme na nádraží kartu, ke které obdržíme mapku s odjezdy vlaku z jednotlivých vesniček na pobřeží. Zlevněná karta stojí 10 euro a umožňuje vystoupit během dne kdekoliv v těchto místech, využít pobřežní stezku, která je jinak zvlášť zpoplatněná a v některých případech i místní zelené autobusy. Teprve nedávno byla do těchto míst postavena silnice, historické spojení bylo po moři a železnicí. Jednoznačně lze doporučit náš postup, příjezd sem autem by způsobil jen problémy. Jedná se původně o pět malých rybářských přístavů a sice Monterosso, Vernazza, Corniglia, Manarola a Riomaggiore. Díky bizarní poloze vesniček na skalních útesech, jsou tyto předmětem silného turistického ruchu; domníváme se však, že námi zvolená doba návštěvy přeci jenom tuto přelidněnost alespoň částečně vyloučila. Návštěvě věnujeme samozřejmě celý den, večer se vracíme do Levanta, abychom již při příjezdu uviděli velký dým na okraji města, kde jsme chtěli původně parkovat. Celý zbytek dne pozorujeme z pláže dva vrtulníky a dvě letadla, která nabíráním vody v moři požár likvidují. Následný den opouštíme naše auto a na kolech se vydáváme po pobřeží po tělese bývalé železnice (včetně tunelů, do nichž, ač se v nich svítí, je vhodné si vzít baterku; občas světlo údajně zhasne) do klidnějších míst Bonassola a Framura.

Odpoledne se vracíme do nám již známého a pěkného letoviska Sestri Levante, abychom zde přenocovali s vědomím, že se již otáčíme k domovu. Je 18. září, moře je ještě příjemné, ale plážový personál již vybavení pláží připravuje na konec sezony. Počasí následný den ráno jakoby chtělo naznačit „zabalte to“, prakticky celý den prší, s bouří v podvečer. Odjíždíme v poledne do vnitrozemí, částečně po dálnici, směr Bergamo. Ve městě se dostáváme do podvečerní špičky, nastavujeme navigaci na zdejší STP (Stellplatz), který posléze nacházíme s tím, že na bráně je zavěšen velký zámek – STP je zrušen (máme rok starý Boardatlas). Nezbývá, než vyjet z města ven do údolí řeky Serio, lemované průmyslovými objekty. V městečku Albina přespíme na parkovišti, abychom ráno pokračovali do Alp.

Počasí se umoudřilo, přes Pisogne stoupáme směr Tirano. Po cestě se krátce zastavujeme v zimním středisku Aprica. Výhodou většiny alpských středisek je skutečnost, že se jedná o relativně široká horská údolí, kde lze snadno vybudovat infrastrukturu. Naše Pec v Krkonoších nesnese co do prostoru s těmito středisky srovnání. V Tiranu již kontrastuje zdejší údolí (jsme něco přes 400 m nad mořem) s okolními štíty, které se blíží výšce 4000 m. Zajímavě působí zdejší ovocné sady, v tuto dobu nabízející u silnice kvalitní a relativně levná jablka. V Tiranu začíná (nebo končí) již dříve zmíněná úzkokolejka Bernina Expres, provozovaná od roku 1885, s největším stoupáním na světě, aniž by bylo použito ozubu. Místy je železnice vedena přímo po silnici. Přes Poschiavo stoupáme na rozbočku vysokohorské silnice nad Livignem. Odbočujeme vlevo na blízký Berninapass, který má nadmořskou výšku 2330 m.

Zde víme bezpečně, že jsme ve Švýcarsku, ale hranice se zde tak často prolínají, že téměř ztrácíme orientaci. Průsmyk nám připadá bez života, z parkoviště sestupujeme na zastávku úzkokolejky Ospizio Bernina. Jsme jedinými lidmi na nástupišti, do prázdného prostoru automat ohlašuje příjezd vlaku. Ten stojí několik minut ve stanici (vlaky se zde vyhýbají), nikdo nevystupuje, pouze turisté u oken fotografují. Kdybychom ze sedla pokračovali, dostali bychom se opět do Svatého Mořice, který je odtud vzdálen asi 20 km. My se však otáčíme zpět a pod sedlem vstupujeme opět do Itálie do oblasti Livigno. Prakticky se jedná o sjezd (přes průsmyk Forcola) s výškovým rozdílem asi 500 metrů. Knižní průvodce z roku 2010 vyhrožuje důkladnou celní prohlídkou, celnice je však opuštěná a nic takového (ač vjíždíme do bezcelního pásma) se nekoná, rozumí se v obou směrech. Hledáme vhodné stání na noc a to nacházíme na dolní stanici lanovky pro lyžaře, která v létě vyváží nahoru jezdce na horských kolech. Protože tato aktivita rozšiřuje turistickou sezonu, je takovéto stání tolerováno. Při pozdní odpolední procházce obdivujeme balkony stylových horských domů, které jsou vyzdobeny muškáty. V centu Livigna je velká louka na které se odpoledne pase stádo krav. Již za tmy je toto stádo hnáno okolo našeho stání a dvakrát se setkává kráva se závěsy našich kol na autě tak, že se roztříští umělohmotné úchytky a musíme kola provizorně připoutat k autu. Kdysi středisko pašeráků, nyní bezcelní zóna (od roku 1805) umožňuje nákup levnějšího alkoholu, cigaret a parfémů. Je to ovšem tak, že pokud jinde jsou tyto produkty nesmyslně drahé, tak zde jsou pouze drahé. Výjimkou je jen benzin, který zde vycházel v tu dobu něco přes 1 euro za litr. Při tankování personál pumpy na nás osvědčí svou znalost češtiny (drahý, levný a to byla celá slovní zásoba), protože Livigno je častým cílem našich milovníků sjezdovek (v místě je 115 km udržovaných sjezdových tratí). Protože jezdíme na LPG, beru pouze 20 litrů (aby benzin nestál v nádrži celou zimu), což pumpař nemůže pochopit – zde se tankuje pouze full (plná). Ač je teprve druhá polovina září, ráno se probouzíme se zamrzlými okny, nemůžeme vařit, neboť nám zamrzl plyn – výška 1815 m nad mořem dělá své (jsme více jak 200 m nad vrcholem Sněžky). Při odjezdu zahlédneme velké stádo krav, obklopené ještě větším hroznem lidí. Jedná se zřejmě o zdejší atrakci, kterou je výstava a soutěž krav. Moderátor vše komentuje, vítězky jednotlivých kategorií jsou dekorovány velkými zvonci, zavěšenými na barevných obojcích ozdobenými třásněmi. Je vidět, že místní horalé berou vše vážně, stále si zřejmě uvědomují, co bylo a i částečně dodnes je základem zdejší obživy (v minulosti bývalo údolí v zimě po dobu pěti měsíců odříznuto od okolního světa). Z údolí lze vyjet pouze třemi směry; jedním jsme přijeli, druhý (v podélné ose)/ vede do placeného tunelu ve Švýcarsku (tím se obvykle do údolí přijíždí v zimě – tunel se však ve 20 hodin zavírá; poplatek za průjezd je údajně 20 euro) a proto volíme třetí směr, který přes Passo Eira (2208 m), horské středisko Trepalle a průsmyk Foscagno (2291 m) nás přivádí do Bormia. U prvního výše jmenovaného sedla ještě potkáváme cyklisty na horských kolech, kteří se nechali vyvézt z Livigna a nyní sjíždějí terénem (nikoliv po silnici) dolů do údolí. Druhý průsmyk nám konečně přináší již zapomenutou proceduru (pamětníci vědí, jak se potili na našich hranicích po výroku: „připravte si celní a devizové prohlášení, včetně výjezdní doložky“). Zde sice nejsou hranice, ale styk bezcelní zóny s Itálií, tudíž musíme zastavit a prohlásit, že zbraně a drogy nejsou naše parketa. Zřejmě vypadáme dosti důvěryhodně, auto nám neprohlížejí.

Ani se nezmiňujeme o tom, že cesta je opět vyhlídkovou vysokohorskou silnicí. V Bormiu, které působí poněkud ospalým dojmem (hlavní sezona je zde zřejmě v zimě) si dáváme tradiční kvalitní italské espresso a zamíříme na nejvyšší italský průsmyk, dosažitelný autem, Passo delo Stelvio. Z této jižní strany překonáváme výšku cca 1500 m (Bormio je ve výšce 1225 m nad mořem), ale svah je rozložen do větší délky. Přesto jezdcům Giro d ‘Italia, kteří toto 22 kilometrů dlouhé stoupání při závodě absolvují, není co závidět. Při výjezdu nahoru nás předjíždí Octavie se slovenskou SPZ a prsty nám osádka ukazuje churchillovské V. Nahoře tuto Octavii dojíždíme a neodpustíme si bratrskou poznámku, že nás předjeli proto, že mají české auto, kdežto my německé (dnes samozřejmě obě značky z produkce jednoho koncernu VW, jehož majoritní balík akcií údajně v pozadí drží arabští naftoví šejci). Dosaženou výšku 2760 m zřejmě již při našich cestách asi nepřekonáme. Sedlo je velmi živé, je zde větší počet hotelů, obsazených návštěvníky, při srovnání s průsmykem Bernina Pass se jedná o rušné místo. Je zde několik poměrně rozsáhlých neplacených parkovišť, kde lze i přespat. Protože víme, že v době první světové války zde probíhala opevněná hranice mezi Itálií a Rakousko – Uherskem, kdy i vojáci neutrálního Švýcarska zde byli v pohotovosti, vyrážíme zkontrolovat stav kulometných hnízd nad sedlem, o kterých víme z průvodce. Na vrcholu Dreisprachenspitze nad sedlem se stýkaly nejen tři jazykové oblasti, ale protínaly se zde i hranice tří států. Revise zbytků bunkru, který mohl ovládat palbou celé sedlo, se nám sice podaří, ale tímto necháme odjet poslední lanovku (do 17 hodin) na blízký ledovec do výšky 3450 m (měli jsme to obrátit, bunkr by nám neutekl, ale to je takové „mělo se“ – zase tedy snad jindy). Uděláme ještě pár fotek s bývalou nejvyšší horou Rakouska – Uherska za zády. Tento štít Ortler o výšce 3905 m je zamilovaným vrcholem nejslavnějšího horolezce světa (zdolal mimo jiné všech 14 osmitisícovek) Reinholda Messnera. Vybudoval v okolí celkem pět horských muzeí MMM (Messner Moutain Museum), nejbližší je na opačné straně masivu Ortler, v lokalitě Solda nebo Sulden (opět jsem v dvojjazyčné oblasti) – nejvzdálenější u Cortiny d´Ampezzo. Sjezd dolů na opačnou stranu sedla je značně strmější, je řešen 48 číslovanými zatáčkami, při čemž za zatáčku se považuje pouze obrat téměř do protisměru. Fascinující je, že základ tohoto skvělého inženýrského díla pochází z roku 1820–1825 a vybudovalo ho prohnilé Rakousko. V té době se zde jezdilo koňskými povozy! Z této strany se jedná o absolutní rozdíl 1200 m a silnice působí impozantně. Sjezd končíme v městě Prad, kde přenocujeme. Při odjezdu z Pradu odbočíme na vedlejší silnici, která nás zavede ke zřícenině volně přístupného hradu Lichtenberg. Opět se přesvědčujeme, že zříceniny jsou nejkrásnější z dálky (obvykle na nich nic není), ale vynechat jsme ji nemohli. Co k vidění je ve středověkém opevněném městečku Glurns (nelze vynechat!). Pak již nezbývá než nasměrovat naši cestu na Reschenpass, který výškou 1455 m je pouze slabým odvarem toho (mimo to nijak dramaticky nevypadá), co máme za sebou. Sedlo tvoří hranici mezi Itálií a Rakouskem (povinné poslední italské espresso za stále stejnou cenu) a styčným bodem tří zemí: Itálie, Rakouska a Švýcarska. Před sedlem jsou poutače upozorňující na možnost prohlídky místních bunkrů a pancéřové uzávěry; snad se sem ještě někdy podíváme. Překračujeme hranice, v současné době již pouze symbolické a projíždíme tuto část Tirol směrem k SRN.

Před GaPa registrujeme možnost odbočit na lanovku na nejvyšší horu Německa (Zugspitze 2963 m), počasí se však značně zhoršilo (mimo to je vrchol pouze o 203 m výše než námi dosažená výška autem), takže Zugspitze je odložena do našeho zásobníku příštích cílů. Přes Mnichov, který se dá projet po dálnici středem města, navečer dojíždíme na dálniční odpočívadlo Holledau, kde trávíme poslední noc a pak nám již zbývá slabých pět set kilometrů domů. Celkově jsme za 16 dní najeli 2960 km a překonali šest průsmyků s výškou nad 2000 m. Tak tedy: Arrivederci (Ciao) Italia! Překlad není určitě třeba.

text a foto Jana a Jiří Chválovi, Pardubice


 

Klub českých turistů, Revoluční 1056/8a, 110 05 Praha 1, tel: 251 610 181, e-mail: kct@kct.cz

copyright & webmaster © by Michael Stanovský, 2019, stanovsky@kct.cz