Turistické cestopisy KČT

„Riviera di Polska“ aneb opomíjený Balt

Jana a Jiří Chválovi, KČT Slovan Pardubice

Berlín - Checkpoint Charlie. foto Jana a Jiří Chválovi
Berlín –
Checkpoint Charlie.
Berlín - první pán po mé pravé ruce je JFK (Ich bin ein Berliner!) a třetí pán je bývalý starosta západního Berlína Willy Brandt, řečený "koňak Willy". foto Jana a Jiří Chválovi
Berlín –
první pán po mé pravé ruce je JFK (Ich bin ein Berliner!)
a třetí pán je bývalý starosta západního Berlína
Willy Brandt, řečený "koňak Willy".
To jsme skutečně na Baltu. foto Jana a Jiří Chválovi
To jsme skutečně na Baltu.
Současný hraniční přechod na cyklostezce - vlevo bývalá nebožka NDR - vpravo Polska. foto Jana a Jiří Chválovi
Současný hraniční přechod na cyklostezce –
vlevo bývalá nebožka NDR –
vpravo Polsko.
Západní pevnost u Swinoujscie. foto Jana a Jiří Chválovi
Západní pevnost u Swinoujscie.
Tropical Islands. foto Jana a Jiří Chválovi
Tropical Islands.

Nejen na jih od České republiky je moře a tentokrát míříme k moři na sever. My sice moře máme, ale pouze ve fantazii Williama Shakespeara ve hře Zimní pohádka, jejíž část se odehrává v Bohemii – pusté zemi u moře. Protože jsme od roku 1989 nebyli v Berlíně, přerušíme přesun k Baltu zastávkou v tomto městě, kde máme možnost pobýt tři dny. V Německu se pohybujeme po neplacených (zatím!) dálnicích. Již to známe z dřívějška, ale na úseku Drážďany – Berlín se nám zdá, že je těchto upozornění více. Jedná se připomínku „Habre Tako“. Snad by se dalo volně přeložit „Půl tachometru“. Dopravní policie tím upozorňuje na zásadu dodržování odstupu od před námi jedoucího auta na vzdálenost rovnající se v metrech polovině naší rychlosti, tedy jedeme-li 100 km/hod, pak náš odstup musí být minimálně 50 m. Německá policie toto nejen vyžaduje, ale i kontroluje. Pokuta za nedodržení této zásady je minimálně 75 euro. Aniž bychom se s policií dostali do kontaktu, vjíždíme do Berlína. Navigace nás vede mimo jiné přes čtvrť Neukölln. Zde si však připadáme jako v Turecku, nejspíše jako v Istanbulu. Protože je konec června, veškerý život se odbývá venku, turečtí muži posedávají a pokuřují na chodnících. Ostatně v celém Berlíně potkáváte muslimky v nidžábu (šátek kryjící vlasy), ale ani burka není úplně vzácná (z obličeje vidíte pouze oči). Před nějakým časem jsme byli v Tunisu, kde jsme takovou četnost tohoto oblečení nezaznamenali. Berlín patří mezi německá města, která se snaží potírat extrémní emise. Již před odjezdem z ČR jsme vylepili na přední sklo německou nízkoemisní známku – zelenou plaketu s číslem 4 jsme u nás zakoupili za 300 Kč na Stanici technické kontroly, na základě předložení velkého technického průkazu. Protože v SRN je již asi 50 měst, které tuto známku vyžadují, vyplatí se ji zakoupit, neboť její absence je ohodnocena pokutou 40 EURO, včetně odebrání jednoho bodu v registru řidičů v Německu (ten jeden bod vám odeberou rovněž při nedodržení Halber Tacho). Platnost nálepky není časově omezena.

Protože jsme policejním nástrahám unikli, na každý den pobytu ve městě zakupujeme lístek na veškerou dopravu v Berlíně v hodnotě cca 6,5 EURO a věnujeme se prohlídce tohoto kosmopolitního města. Ihned vás udeří do očí, že to co by jinde v Německu neprošlo (na příklad co se týče oblečení) je tolerováno bez zvláštní pozornosti. Nelze minout Checkpoint Charlie, kdysi kontrolní stanoviště US Army na ulici Fridrichstrasse – bývalý přechod mezi Západním a Východním Berlínem. Na přechodu slouží dodnes američtí vojáci, kteří však za fotku s nimi požadují 2 EURA (samozřejmě to jsou přestrojení Němci – ironií osudu se z kdysi symbolu studené války stala turistická atrakce). V sousedním domě je museum Berlínské zdi, které mimo jiné dokumentuje 254 mrtvých při pokusu o její překonání (na našich zadrátovaných hranicích zahynulo za celou dobu do roku 1989 asi 280 osob). Můžete si zde asi za 2 EURA koupit jako suvenýr etuji s kouskem zdi (a Japonci to skutečně kupují). Jeden celý den věnujeme návštěvě Muzejního ostrova; muzeí je zde koncentrováno celkem pět, problém je v tom, že nelze zakoupit jinou vstupenku než za 18 EURO, která platí pro vstup do všech museí v jediný den. Absolvovali jsme čtyři, do pátého jsme to již vzdali. Večer jdeme na „jedno“, nedaleko Alexu je mnichovská pivnice, kde se skutečně točí Hofbräu  (Berliner Weise, což je pivo do kterého vám dají panáka ovocného sirupu, jsme zkusili den před tím). Díky ceně skoro 10 EURO si dáváme skutečně jedno (ale je to tuplák). Imitace mnichovské pivnice je dokonalá, číšnice v dirndlech, číšníci v kožených kalhotách a hraje šraml. Poslední den pobytu ve městě se z kupole Berlínského dómu přesvědčujeme, že Berlín je stále jedno velké staveniště, kam jezdí odborné exkurze z celé Evropy za úspěšnými příklady moderní architektury. Na závěr pózujeme před Reichstagem (dnes Bundestagem) ze západní strany. Tento pohled nám za časů NDR byl odepřen, ačkoliv jsme ho znali (museli bychom tehdy projít Braniborskou branou, což nebylo možné). Pamětníci filmu Pád Berlína pamatují, že hlavní schodiště vedoucí do budovy patřilo k závěrečným sekvencím filmu. Budovu lze zdarma navštívit, časově náročná bezpečnostní opatření (obavy z teroristického útoku) nám to však znemožňují. Neodepřeme si však krátkou procházku po slavné berlínské třídě Unter den Linden. Předválečný nejznámější berlínský hotel Adlon stojí na svém místě, i když se jedná o dokonalou repliku válkou zničeného hotelu, nyní patřící do sítě hotelů Kempinski. Berlínskou zastávku končíme a po dálnici se vydáváme do nedalekého polského Štětína. Dotýkáme se poprvé moře (i když to je pouze štětínský záliv, spojený s mořem) a na tachometru máme z Pardubic asi 770 km. Bohužel se nám potvrdilo to, co jsme předpokládali: jednak je Štětín velkým přístavem, kde obvykle nebývají možnosti koupání a jednak město bylo v dubnu 1945 více jak z poloviny zničeno přechodem fronty (město je vzdáleno pouhých 130 km od Berlína, tudíž zde probíhaly závěrečné boje války v Evropě – týká se to ostatně celé námi navštívené oblasti). Otcové města se nyní snaží vylepšit jeho turistickou pověst a jednotlivé pamětihodnosti propojili systémem červených šipek nastříkaných na chodnících – něco podobného jsme viděli v americkém Bostonu; vkrádá se otázka kdo koho okopíroval? Protože počasí není nejlepší (následoval ale slunečný týden) opouštíme tento přístav a směřujeme do našeho prvního cíle s delším pobytem, do Swinoujscie. Po cestě musíme překonat řeku Swinu, což je řešeno bezplatným trajektem.

To, že je trajekt zdarma, není nikde uvedeno (alespoň my jsme tento údaj nezjistili). Swinoujscie je sice rovněž přístavem, ale má rozsáhlou lázeňskou část na pobřeží, oddělenou od města pásem parků.

V sezoně lze se společností Adler ze zdejšího turistického přístavu podnikat lodní výlety do okolí.

 Zdejší pláž je údajně nejširší a nejdelší v Polsku. Pěší korso si v sezoně nezadá s letovisky u Jadranu. Při pohledu na davy návštěvníků si lze jenom povzdechnout, že takovéto počty rekreantů nelze u nás nikde očekávat (čest výjimkám – Praha je něco jiného). Tudíž v názvu reportáže uvedený titulek „Opomíjený Balt“ platí pro Čechy, Poláci na Balt zřejmě nedají dopustit. Součástí města je velký kemp pro 1200 osob, ostatně relativně hustá síť kempů je po celé části tohoto pobřeží, i když se zdá, že valná část návštěvníků dává přednost ubytování v kamenných budovách. Obvyklá cena v kempu je 15 PLN za osobu a den a asi 20 PLN za autokaravan. Následný den po příjezdu do Swinoujscie berme kola a necháváme se opět zdarma přepravit jiným kyvadlovým trajektem přes řeku Swinu na ostrov Wolin. Tento trajekt spojuje obě poloviny města. Předpokládáme, že se s ním přepravíme rovněž autem, až pojdeme do letoviska Międzyzdroje. V informační kanceláři nás však vyvedou z omylu, auto s cizí poznávací značkou nebude převezeno, převáženy jsou pouze místní automobily. Cizí mohou pouze pěšky nebo na kole. Na ostrově Wolin na kolech dojedeme k pevnosti Gerhard, kterou podrobíme důkladnému průzkumu. Tato pruská pevnost (nyní na území Polska) měla čelit útoku z moře. Zařízení provozují zřejmě místní nadšenci; máte zde možnost, aby na vás při execírce hulákal (polsky) pruský poddůstojník (samozřejmě je to placená služba). Jedná se o recesistickou záležitost, protože ke vstupence obdržíte plánek pevnosti, na kterém je upozornění, že jej na konci prohlídky musíte vrátit; pokud tak neučiníte, je vám vyhrožováno uvězněním v kozím chlívku. Celá tato část pobřeží byla v historii silně opevněna, další pevnosti nás ještě čekají. Nedaleko pevnosti je maják o výšce 68 m, z něhož je krásný výhled na celý záliv (protože všude musí být něco nej, má se jednat o nejvyšší maják na Baltu). Vracíme se do Swinoujscie a na kolech pokračujeme podél pobřeží krásnou cyklostezkou do německého letoviska Ahlbeck a Heringsdorf. Hranice je zde znázorněna pouze symbolicky. V polské i německé části pobřeží je díky dnes dobře udržovaným vilám vidět, že to jsou historicky významné lokality rekreace. V podvědomí je Ahlbeck spojován se šlechtickými návštěvníky, v roce 1852 zde byl hostem císař rakouský FJI (i na Jadranu v Opatii je pobřežní promenáda nazvaná po rakouském císaři, i když to moc promenáda není, ale velmi dobře schůdný chodník o délce cca 13 km, opatřený zábradlím a kopírujícím pobřeží). Obecně se nám polská část zdála živější než německá. Večer se vracíme a na promenádě hraje hudba, smaží se ryby, zkrátka zde je sezona v plném proudu. Promenáda je s mořem propojena dřevěným chodníkem a přímo pod cedulí u chodníku, nabádající návštěvníky, aby nekrmili černou zvěř, hoduje divoké prase na předloženém pečivu.

Další den ráno opět bereme kola a směřujeme k dalším pevnostem v ústí řeky Swina (na levé straně ve směru toku); je to Fort Aniola s radarovým nástavcem z druhé světové války. Pevnost se podobá Andělskému hradu v Římě, v podstatě se tak i jmenuje. Poslední Západní pevnost sloužila ještě v roce 1962 sovětské armádě; nyní je v ní vojenský skansen. Vstupné 8 PLN je přijatelné, avšak ve většině případů expozice těchto polských militarií nejsou příliš kvalitní.

Cyklovýlet končíme na úzkém molu, údajně s délkou 1400 m nejdelším kamenným molem Evropy, vybíhajícím do moře, zakončeným atrapou větrného mlýna, symbolu města. Domníváme se, že Swinoujscie máme přečtené a po poslední noci zde strávené se vydáváme shora zmíněným trajektem, který je cca 7 km od města, do našeho dalšího cíle, kterým je letovisko Międzyzdroje. Místo patří k nejoblíbenějším polským letoviskům a jako všechna sousední na polské „Riviéře“ je velmi upravené, v létě oplývá bohatou květinovou výzdobou, včetně využití prostoru na středu kruhových objezdů pro tento účel. Samozřejmostí je pláž s bělavým jemným pískem, bez ježků a kamenů. Součástí lázní jsou i zábavní parky s všemožnými atrakcemi. Chceme něco vidět z vnitrozemí a zajíždíme tudíž do městečka Kamien Pomorski. V tak malém místě by čekal mohutnou katedrálu z roku 1176 málokdo. Místo, díky své příhodné poloze na mírném svahu nad vodou působí velice příjemným a klidným dojmem. To se nedá říci o další zastávce, kterou je Pobierowo, které díky množství stánků je příliš komerční. Po krátké procházce zajíždíme do Rewalu. Po cestě se stavujeme v lokalitě Trzesacz, které je známé ruinou kostela, který byl zlikvidován postupující erozí pobřeží. V blízkosti jsou vystaveny fotografie, které dokumentují jednotlivé časové fáze. V Rewalu přicházíme opět na chuť letoviskům, neboť se jedná o malé místo s pohodovou atmosférou, pláž zdobí modrá vlajka. Protože pevnina zde přechází k vodě příkrým a relativně vysokým srázem, je zde zaslíbené místo vyznavačů padákového létání, které ještě usnadňuje stále vanoucí vítr. Součástí centra jsou zajímavé dřevěné skulptury, navozující představu koster velryb. Toto je jedno z mála námi navštívených míst, kde se ještě provozuje rybolov pomocí malých rybářských člunů, které jsou díky absenci přístavu vytahovány na břeh lanovými navijáky. Zajíždíme ještě do letoviska Niechoze nedaleko Rewalu a vystupujeme na zdejší maják. Poblíž majáku je park miniatur polských „latarni“ (majáků) v měřítku 1:10. Při přejezdu do našeho posledního cíle tankujeme LPG (možností tankovat plyn je relativně dost), při čemž nám obsluha při tankování staví před předek vozu přenosnou kuželku, abychom neujeli. Není to však žádná diskriminace, dělají to tak všem. Cena za litr LPG je 2,4 PLN; tuto cenu lze považovat za přijatelnou. Naši baltskou anabázi míníme uzavřít v Kolobrzegu, což je největší námi navštívené pobřežní lázeňské město. Jedná se o velmi staré sídlo, jeho historická část však vzala za své v březnu 1945 po čtrnáct dní trvajících bojích. Tuto etapu historie města připomíná panorama v Muzeu polské armády; technicky je koncipováno jako Maroldovo panorama bitvy u Lipan. Museum rozhodně za prohlídku stojí, ze všech militarií na pobřeží má nejvyšší úroveň a mimo vnitřní části obsahuje i venkovní skansen zbraní. Město i přes shora uvedenou historii působí příjemně, díky kombinaci starých a nových prvků v centru, včetně pěších zón a kavárniček. Samozřejmostí je rozsáhlá živá pláž, lemovaná stánky a zakončená opevněným majákem. Protože na poměry na Baltu vládne stále skvělé počasí, nechceme si závěrečný dojem nechat zkazit a otáčíme zpět. Návrat řešíme téměř stejnou cestou, těsně za německo-polskou hranicí navštívíme německý válečný hřbitov Golm na ostrově Usedom, nedaleko osady Kamminke. Toto místo bylo původně oblíbené výletní místo obyvatel města Swinoujscie. Na konci války zde byli pohřbeni nejdříve příslušníci Wehrmachtu a Kriegmariene (i ponorkáři) a posléze po náletu na Swinoujscie část jeho obětí. Nálet v poledne dne 12. března 1945 provedlo 671 amerických bombardérů a po jeho skončení zůstalo asi 20 000 obětí, neboť přístav byl přeplněn uprchlíky. Uvědomujeme si, že stop po této katastrofě již ve městě mnoho není. Celý areál vzpomínkového místa je krásně udržovaný a doplněný fungujícím infocentrem, zdůrazňujícím varování

před opakováním takovéto historie. Pak již míříme na most přes štětínský záliv u Anklamu. Míjíme v protisměru kolony německých aut mířících k Baltu. Cca 60 km za Berlínem směrem na Drážďany se na chvíli zastavujeme u turistické atrakce Tropical Islands. Nemáme již mnoho času a nepodléháme možnosti ponechat zde 40 euro za osobu jako celodenní vstupné. Díky německým dálnicím přijíždíme do Pardubic ještě tentýž den pozdě odpoledne.

Na závěr: kdo tuto zkušenost nemá, dá se mu návštěva Baltu doporučit, podmínkou je vystihnout počasí.

Pro většinu Čechů končí Polsko v Krakově. Z nějakých neznámých důvodů jsou Češi přijímáni v Polsku lépe, než je tomu opačně – zkuste se o tom sami přesvědčit. Statistika: jednalo se spíše o pobytovou záležitost a z tohoto titulu jsme za 11 dní najeli pouze 1825 km.

Končíme jako vždy: Do widzenia, Polska!

text a foto Jana a Jiří Chválovi, Pardubice


 

Klub českých turistů, Revoluční 1056/8a, 110 05 Praha 1, tel: 251 610 181, e-mail: kct@kct.cz

copyright & webmaster © by Michael Stanovský, 2019, stanovsky@kct.cz