Turistické cestopisy KČT

Holandsko 2012

Jana a Jiří Chválovi, KČT Slovan Pardubice

zdroj: CIA World FactBook, Wikimedia Commons
zdroj: CIA World FactBook, Wikimedia Commons

Jak řekli, tak udělali (CCC 1/2012 – Přes Dolomity do San Marina; původní záměr byl Holandsko). Konečně (nikoliv sami – to již dávno ne) jedeme do Holandska. Hodil by se nám odjezd v pátek, ale je 13. dubna, tedy nelze (a to máme auto požehnané od polského pana faráře na akci Garbojama Kraków 2011 a jeho dárek k této příležitosti, obrázek svatého Kryštofa, patrona motoristů, máme vylepený na palubní desce).

(18 dnů, celkem 4262 km, z toho v Holandsku 2180 km)

Sobotních 790 km po německých dálnicích končíme ve městě Delmenhorst za Brémami. Bordatlas má pravdu, Stellplatz je zdarma a v centru historického města. V Německu na rozdíl od Holandska konstatujeme, že avizovaný „Autohof“ může být i 37 km za návěštním poutačem (obvykle v SRN vzdálenost tohoto odpočívadla doplněného servisem pro automobily není uvedena). Standardně je ještě na návěští pumpy v NL připsána zkratka LPG (samozřejmě pokud na pumpě lze plyn tankovat). V neděli ráno po cca 120 km překračujeme za lokalitou Bunde holandské hranice (z Pardubic máme najeto 908 km). Ráz krajiny je shodný s předcházející částí Německa, a sice pro valnou část Holandska se jedná o „lautr“ rovinu. Zde to platí opravdu, nikoliv jako ve staré vojenské písni „Hercegovina je lautr rovina“ (pochází z doby anexe Bosny a Hercegoviny Rakousko – Uherskem) jejíž text vzhledem k hornatému charakteru této země je parodií.

Protože se v některých následných částech textu budeme věnovat opět militariím (ladies program budou sýry, tulipány a květiny vůbec), všímáme si, že vzhledem ke konfiguraci terénu platí (což byl i názor francouzských vojenských poradců v začátcích první republiky Československé) „tuto zemi může hájit jen ministr zahraničí“. Na první holandské pumpě těsně za hranicemi zastavujeme, abychom natankovali LPG. Cena v Holandsku je průměrně 0,8 eura za litr a všechny pumpy mají pro tankování bajonetovou (u nás neznámou) plnící pistoli.

Tyto bunkry Holandsko neubránily. foto Chválovi
Tyto bunkry Holandsko neubránily.
Typické holandské atributy: kola (naše), větrný mlýn (obvykle však čerpadlo vody). foto Chválovi
Typické holandské atributy: kola (naše),
větrný mlýn (obvykle však čerpadlo vody)
Příliš vzdálený most - Arnhem. foto Chválovi
Příliš vzdálený most –
Arnhem
Nelze se zmýlit - jsme v Holandsku. foto Chválovi
Nelze se zmýlit –
jsme v Holandsku.
Na těchto plachetnicích se provozuje sport pro celé chlapy (veškerá obsluha pouze ručně). foto Chválovi
Na těchto plachetnicích se provozuje sport pro celé chlapy
(veškerá obsluha pouze ručně).
Overloon - jeden z přínosů WW II - rozsáhlé rozšíření paletisace. foto Chválovi
Overloon –
jeden z přínosů WW II –
rozsáhlé rozšíření paletisace.

Předpokládá to, že máte ještě vlastní závitovou redukci (jemný a hrubý závit), kterou si naštěstí vezeme z domova. Na tuto redukci Vám na pumpě zapůjčí adapter a můžete tankovat. Posléze však zjišťujeme, že jsou oblasti, kde pumpy redukce nepůjčují a tudíž je nutno jet na benzin (i když je plyn v Holandsku dosti rozšířen). Jen jednou se nám stalo, že na nás byla požadována vratná záloha 5 euro za zapůjčení redukce. Obsluhující dvoumetrový mladík je zřejmě členem KLM, což jednak znamená Nizozemské královské aerolinie, ale v tomto případě to bude Klub Lange Mensen, čili Klub dlouhánů (vidět mimořádně vysokého Holanďana není žádná vzácnost). Při odjezdu z pumpy zjišťujeme, že naše navigace v Holandsku nefunguje a tudíž zakupujeme za 5 euro silniční mapu Shell (BTW – mimochodem výbornou). Mapa na příklad uvádí místa, označená jako C v modrém poli (Parking Carpool), což jsou místa pro parkování kempinkových vozů (i na noc), zdarma a na osvětlené ploše. Hned za hranicemi chceme navštívit pevnost Bourtange z patnáctého století. Jedná se půdorysně o několikanásobnou soustřednou hvězdu, tvořenou vodními příkopy a náspy. Dle průvodce je vstup zdarma, ještě dosti daleko před pevností se však informujeme o tom, že v pevnosti probíhá právě jarmark, spojený s vystoupením skupin historického šermu a je vybíráno nemalé vstupné. Necháváme si chuť na pevnost zajít s vědomím, že obdobu této pevnosti uvidíme v Naardenu. Spokojujeme se s tím, že podél vodních kanálů prohlížíme jednoduché kulometné bunkry řešené pro čelní palbu, připomínající naše lehké řopíky vzor 36 typ C. Dle informací na jedné z těchto pevnůstek jich bylo před WW II (v roce 1939) vybudováno asi 700. Všímáme si toho, že u většiny silnic nelze vystoupit mimo komunikaci; obvykle je silnice oddělena od pole nebo louky hlubokými zavodněnými příkopy, které vytvářejí důmyslnou a nákladnou odvodňovací soustavu. Z tohoto prostoru míříme směrem na universitní město Groningen. Silnice budí ten nejlepší dojem, velkou část tvoří neplacené dálnice. Toto zjištění platí pro celou naši cestu. Velmi často jsou u silnic nižší třídy označené odstavné zálivy pro případné opravy auta. Přijíždíme tedy do shora uvedeného města a zde poprvé narážíme na problém, který se týká celého Holandska, a sice všudypřítomné a relativně drahé poplatky za parkování (pomíjíme tu skutečnost, že parkovací automaty mají návod k obsluze obvykle pouze v holandštině). Vyjma vysloveně malých míst se platí všude, cena 2,5 eura za hodinu je zcela běžná, ve větších městech ještě vyšší. Jak za celou cestu jsme viděli minimálně státních policistů (dělá to dojem, že ani nejsou třeba – naštěstí jsme neviděli jedinou dopravní nehodu), tak zvaných „šedivých myšáků“, neboli místní městské policie, kontrolující placení parkovného, je nadbytek (Holanďané jsou tolerantní lidé, ale tito strážci městských příjmů jsou nekompromisní). Pokud bychom měli po každé platit, vypadá to na to, že bychom si museli vzít půjčku. Naštěstí jsme byli varováni a řešíme to nadále odstavením auta na okraji města a dopravou do centra na kolech, která vezeme sebou. Za parkování kol se neplatí nikde. V Groningen chceme na doporučení průvodce začít výstupem na věž kostela svatého Martina, údajně denně otevřenou. Vstupenky lze zakoupit v blízkém turistickém centru, které je však v neděli, kdy lze předpokládat větší příliv turistů, zavřené. V tomto se tedy Holanďané od České republiky neliší. Alespoň, že další inzerovaná atrakce, a sice plachetnice kotvící na grachtu, klipr De Varandering o délce 43 metrů, po 80 letech plavby proměněná na restauraci je na místě a má otevřeno. Žádáme o doporučení typického holandského jídla a servírka nám ukazuje v jídelním lístku americkou pánev. Naštěstí její kolega číšník, který zaregistroval náš údiv nad touto nabídkou, skutečně nabízí palačinku (pannenkoeken) vyrobenou ze špeku a sýra v ceně 12 euro. Restaurace rozhodně není nikterak luxusní (spíše stylová), z přítomných návštěvníků je patrné, že si jídlo zde může dovolit každý. My jsme ještě ze staré školy a tudíž se nám eventuální dvě porce poměrně jednoduchého, byť chutného jídla v hodnotě cca 600 Kč zdají drahé. To však není problém Holanďanů, to je problém náš, kdy po více jak dvacetiletém proklamovaném vstupu do Evropy, by si navigátorka výpravy mohla pořídit ze svého měsíčního důchodu (protože v Česku je odchod do důchodu pád do chudoby) cca 27 těchto v podstatě běžných jídel – tedy z tohoto pohledu se oproti době před rokem 1989 pro nás nic nezměnilo (prakticky její důchod by zde stačil sotva na jedno jídlo denně). Objednáváme jednu porci a číšník bez požádání přináší dva talíře a dvoje příbory. Šetrní Holanďané rozhodně euro na kolena nesrážejí. Den končíme v tulení školce ve vesničce Pieterburen. V zásadě se jedná o záchrannou stanici, a protože jsme toho dne posledními návštěvníky, vládne zde poklid a máme dojem, že tuleni již půjdou spát. Při cestě do školky vnímáme naplno zemědělský charakter země s pasoucími se kravami a ovcemi, v určitých částech i koňmi, míjíme první větrné mlýny. Tento obraz nás pak provází celý náš pobyt. Země má vysoce vyvinuté intensivní zemědělství se stabilní vrstvou zemědělců, což je patrné i z toho, že o každém víkendu potkáváme kolony traktorů s farmáři, včetně jejich rodin, na jakýchsi spanilých jízdách. Zde by zřejmě názor (situace se však již i u nás mění): „není třeba to pěstovat, když to můžeme dovézt“, (pokud budeme mít za co) neobstál. Počasí je příjemné, ovlivněné golfským proudem a naštěstí je takové po celý náš pobyt. Teploty se pohybují okolo 25°C. Pokud je ráno špatné počasí, obvykle se přes den udělá pěkně a naopak. Tedy do Holandska v druhé polovině dubna; údajně i proto, že začátkem května dochází k likvidaci tulipánových květů, aby se nevysilovaly jejich cibulky, které představují významný exportní artikl. Rovněž již první den jsme zjistili, že jako je před časem námi navštívená Albánie zemí Mercedesů (většinou kradených) a bunkrů pro jednoho muže, je Holandsko zemí bicyklů (samozřejmě i tulipánů, větrných mlýnů, dřeváků a údajně i povodní). Hned první den jsme pochopili, že cyklista má přednost v této cyklistické monarchii i tehdy, i když tuto přednost nemá. Když se mu něco nelíbí, klidně Vám zabouchá na střechu auta (nám se to stalo). Na červeně označené cyklostezce vedené příčně na komunikaci však tuto přednost má a také ji bez rozhlížení uplatňuje. Pro nás jsou nezvyklé a v podstatě nebezpečné situace, když odbočujete vpravo a po kraji vaši komunikace je vedena cyklostezka, po které jezdí i invalidní občané na nízkých motorových křeslech, které z vyššího auta lehce přehlédnete a mohli byste je přitisknout na zábradlí oddělující vozovku (včetně cyklostezky) od chodníku. Všude je běžné, že na venkově u autobusových zastávek a u všech nádraží jsou stojany na kola (hojně využívané), které umožňují kombinovat tento způsob dopravy (někde, na příklad v Haarlemu jsou podzemní úschovny kol, mnohde jsou kola parkována nad sebou). Při naší první (asi před dvaceti lety) návštěvě Holandska byly k vidění ve velkém počtu historické velocipédy; tyto již vymizely, ale konstrukce kol jsou stále podobné; s vysokými řidítky a pohodlným sezením – převážení dvou dětí vpředu není žádnou zvláštností. První noc v Holandsku strávíme v přístavní vesničce (na kanále) Zoutkamp. Pozdě do večera a brzy ráno je na zdejším autobusovém nádraží čilý provoz; kloubové autobusy v půlhodinových intervalech zajišťují veřejnou dopravu a to i tehdy, když převážejí několik cestujících. Srovnání s našimi poměry dopadá tristně. Druhý den se v Lauwersoogu dotkneme moře, abychom zjistili možnosti dopravy na fríské ostrovy. Volíme návštěvu ostrova Ameland. Z přístavu Holwerd na něj jezdí trajekt (plavba trvá asi 50 minut), kterým převážíme i kola. Protože se zde projevuje silný vliv přílivu a odlivu, provozují někteří Holanďané v těchto místech adrenalinový sport, a sice při odlivu jdou pěšky až na ostrov. Zásadně je to možné provozovat pouze s průvodcem, věk je omezen na rozpětí 12 až 65 let (tedy nás se to ještě ani již netýká) a některé přechody jsou vyprodány i půl roku předem. Představa, že začne příliv a díky mlze se neorientujete, kde je břeh, je dosti děsivá. Holanďané zřejmě však adrenalin milují. Uvědomujeme si to, že to víme již z dřívějška. Jsme z Pardubic, kde se jezdí plochodrážní závod o Zlatou přilbu (nyní na škváře). V prvních ročnících se jezdilo na travnatém povrchu (celkem na trávě přišlo o život 5 jezdců – tedy adrenalinu bylo až příliš) dostihového závodiště Velké pardubické. Málokdo z pardubáků ví, že v popkovické zatáčce je pomníček, připomínající, že zde (dle textu na pomníčku) padl dne 2. září 1934 A. B. Poldervaart z Gravenhagu v Holandsku v boji o VI. Zlatou přilbu ČSR. Jeho krajan Gerit van Dijk v tomto ročníku Zlaté přilby zvítězil. U přístaviště na Amelandu je velká půjčovna kol, ale většinou si každý veze své kolo lodí. Jedeme až k majáku u městečka Hollum (všude musí být něco nej – zde je nejkrásnější západ slunce v Holandsku). Cyklisté vědí, že obecně platí, že vždy se jede do kopce a proti větru. V Holandsku je to usnadněné o to, že do kopce skoro nikdy, ale proti větru to může být dosti dramatické. Díky téměř stálému větru se v Holandsku údajně neuvádějí ve sdělovacích prostředcích rozptylové podmínky, protože ty jsou stále dobré. Jsme v dvojjazyčné oblasti, nápisy jsou v holandštině a fríštině. V ohradách se pasou krásní fríští koně. Automobily zde sice jsou, ale v zanedbatelném množství. Východní část ostrova tvoří nepřístupná přírodní reservace, přesto lze ostrov objet po trase cca 40 km. Nám stačí 25 km a vracíme se trajektem zpět. Na ostrově, jako ostatně v celém Holandsku jsou perfektní cyklostezky, údajně je jich v zemi 20.000 km. Na některých začátcích cyklostezky najdete na řetízku pumpičku, k dohuštění kola. Samozřejmě na těchto stezkách potkáváte i velké množství jezdců na kolečkových bruslích; snad se jízdě na kolečkových bruslích vyučuje i na některých školách. Přes Dokkum (před městem je objížďka, značená jako všude žlutým terčem, tentokrát s písmenem D jako Dokkum – značení však neuvádí jak je objížďka dlouhá, mnohdy objíždíte kvůli 500 m / je- li tam váš cíl /, které by se daly zvládnout na kole, i 10 km; městem Dokkum je třeba projet před večerem, pak se na noc zvedají mosty) míříme do města Leeuwarden, kde strávíme noc.

Určitým záporem jsou silniční ukazatelé obecně, kdy na příklad na kruhovém objezdu je příslušný směr napsán tak vysoko, že je z místa navigátora obtížně čitelný. Cestou vidíme výcvikové prostory holandské armády včetně kasáren a slyšíme zvuk tryskových stíhaček (jako ostatně často po celém Holandsku – zřejmě armáda má stále ve společnosti své místo). Ráno ve městě hledáme sochu známé špiónky z období první světové války Maty Hari, která se zde narodila. Fakta hovoří o tom, že si zřejmě na špiónku jen hrála, při čemž ji tato hra stála život – Francouzi byla popravena (ač byla příslušnicí neutrálního Holandska). Ve srovnání s našimi současnými poměry byla asi něco jako Kristýna Kočí. Ale město postavilo ještě jednu sochu, která však charakterizuje celou oblast a její význam – je to socha slavné fríské krávě, která je zárukou kvalitních holandských mléčných výrobků. Pardubice mají problém postavit sochu prvnímu českému aviatikovi a zde má sochu kráva. Z Leeuwardenu míříme opět k moři a přes další přístav na fríské ostrovy Harlingen se dostáváme na začátek umělé hráze dlouhé 30 km, která vytvořila sladkovodní nádrž Ijsselmeer. Hráz byla dokončena v roce 1932, zdymadla na začátku jsou bráněna bunkry (Hitler ještě v Německu nebyl u moci). Bunkry si lze prohlédnout, je zde i malé museum; konstatujeme však, že čeští bunkrologové (pěchotní srub N-S 82 Březinka u Náchoda) jsou o třídu výše. Přes malebná pobřežní městečka Workum, Hindeloopen (u jednoduchého protestantského kostela jsou na hřbitově hroby letců RAF), Stavoren míříme do většího města Kampen. Hledáme Stellplatz dle Bordatlasu, ale vzhledem k velikosti sídla se obtížně orientujeme. Předjíždí nás osobní automobil, zastavuje a vystoupivší muž se nás ptá, co hledáme. Na náš dotaz se nám snaží vysvětlit, kde hledané místo je, ale pak mávne rukou a dá povel „follow me!“ a objíždí s námi po okruhu skoro celé město, aby nám ukázal stání pro karavany u sportovní haly, zdarma, včetně WC a teplé vody. Na třetí pokus mu vnutíme plechovku piva (Kozel 11°), kterou stále odmítá s konstatováním – já jsem také karavanista. Zařazuje se tím mezi většinu Holanďanů, vstřícných a ochotných lidí, obvykle zdravících i neznámé lidi jako první. Když se rozcházíte, velmi často vám přejí „Good luck!“ Většina tuzemců se domluví anglicky (Nizozemci se nedomnívají, že budete mluvit jejich rodným jazykem, což je naopak obvyklé v Lucembursku – i když tam téměř všichni mluví německy a francouzsky) a pokud musíme mluvit německy, pak se na úvod presentujeme: „Wir sind keine Deutsche“ (opět většina zřejmě mluví německy, ale popularita Němců je obdobná jako skoro všude jinde v Evropě). Mnohdy na otázku, zda můžeme mluvit německy nebo anglicky Vám odpoví, že je to jedno.

Po opuštění města Kampen na doporučení navštěvujeme další zdejší atrakci, vesnici Giethoorn situovanou na umělých vodních kanálech, vzniklých po těžbě rašeliny. Okružní projížďka lodí pro asi 50 osob stojí 5 euro za osobu a lze ji doporučit. Naším následným cílem je město na Rýně – Arnhem. Město vstoupilo do historie jako jedno z center největší paravýsadkové operace v dějinách – v září 1944 zde byli vysazeni v rámci operace Market Garden výsadkáři USA, Velké Britanie, Kanady a Polska v počtu asi 35.000 mužů. Záměrem operace bylo rychle proniknout přes Rýn do Německa a ukončit válku ještě v roce 1944. Díky nedostatečnému průzkumu spojenci byli překvapeni silnými německými jednotkami a operace neuspěla. Poté Rýn spojenci překročili až v březnu 1945. Tato porážka spojenců je považována za poslední velké vítězství Němců na západní frontě. Protože na nábřeží pod slavným mostem Johna Frosta v Arnhemu lze v době od 18 hodin odpoledne do 9 hodin ráno zdarma parkovat, strávíme zde noc, abychom následný den navštívili museum bitvy v nedalekém Oesterbeeku.

Večer se však vydáváme do města, které v současné době proslulo jako středisko drogové turistiky (německé hranice jsou blízko), tudíž drogové, tak zvané coffeeshopy se zde vyskytují ve větším počtu než v jiných místech v Holandsku. Raději však se zájmem nahlédneme do stylových hospod, tak zvaných „bruine caffé“, s typicky dohněda laděným interiérem, kde mnohdy vidíte hrát karty a to i dámy. Samozřejmostí je všude pivo Heineken; na něj však nehledíme s nadšením, protože před naším odjezdem jsme navštívili Kutnou Horu, kde firma Heineken koupila známý pivovar Dačický, jen proto, aby jej zavřela.

Museum bitvy je v bývalém hotelu Hartenstein, který sloužil za války nejprve jako velitelství německého maršála Waltera Modela, posléze během operace zde sídlilo spojenecké velení. Pro zájemce o vojenskou historii se sice jedná o povinnou návštěvu, ale nakonec jsme odcházeli s pocitem, že musea vylodění v Normandii jsou daleko obsažnější (a to jsme ještě netušili, co nás čeká v Overloonu, míněno v dobrém slova smyslu). Na závěr navštěvujeme v místě blízký vojenský hřbitov, kde jsou mimo Britů pohřbeni i polští výsadkáři. Jedná se o památník (jako ostatně všechny) velice pečlivě udržovaný. Odjíždíme do Maarssenu poblíž Utrechtu, kde necháváme auto a sami se vydáváme na okružní cyklotúru po letních zámcích amsterodamských kupců u řeky Vecht. Zámky na Loiře to sice nejsou, zato však jsou blízko sebe a i počtem překvapují (lze vřele doporučit). Den končíme v jachetním přístavu Huizen, nově renovovaném, připomínajícím architekturou a barvami Norsko. Ráno odjíždíme do blízkého Naardenu, který je pevností obdobnou jako Bourtagne (která nám nevyšla na začátku cesty), ale především zde chceme navštívit hrob Jana Amose Komenského.

Při koupi lístků do mausolea (vstupným 2 x 5 euro podporujeme chudou obec Naarden, která památník, snad s občasným přispěním České republiky, udržuje) si všímáme, že je dnes 20. dubna, tedy den, kdy se narodil Adolf Hitler. Srovnáváme, co tyto dvě historické postavy daly světu. V prostoru mausolea je známé heslo ze standardy českých presidentů „Pravda vítězí „. Nejsme si jisti, zdali tomu tak skutečně dnes je. Problém může být v tom, že původní heslo bylo: Pravda Páně vítězí. Souhlasíme však s výrokem učitele národů: „Všeliké kvaltování toliko pro hovada vhodné jest“. Přesto si neodepřeme okružní procházku po hradbách této vodní pevnosti. Teprve při odjezdu si všimneme, že na vstupu do městečka Naarden je uvedeno jako družební město Uherský Brod (jako jedno ze tří míst, uváděných jako možné místo narození Jana Amose). Krátce zastavujeme v Muiderslotu u romantického vodního zámku. Protože jsme ctitelé zámků, vracíme se do okolí Utrechtu, kde jsme minuli údajně největší a nejpřepychovější holandský zámek De Haar.

Důvod, že jsme ho minuli, byl i ten, že poměrně obsáhlý průvodce Nizozemskem se o něm nezmiňuje. Informace, kterou jsme získali jinou cestou, skutečně nelhala, zámek s exkluzivními interiéry a rozlehlým parkem je nejméně srovnatelný s naší Hlubokou a tudíž zajížďky nelitujeme. Odtud míříme do Lelystadu, kde dle Bordatlasu nacházíme stání pro karavany zdarma. Při hledání stání v okolí tohoto moderního města nás překvapuje, že se jedná o rozlehlou lokalitu, kde jednotlivé obytné části mají mezi sebou velké rozestupy, tak jak jsme viděli na příklad v Kanadě. U země, která však stále bojuje s mořem, aby si zvětšila území, je to jev nečekaný. Zřejmě z nedostatku vhodných ploch byly historické domy v Nizozemí stavěny úzké proto, že daně se platily dle šířky domu. Pobřežní část města Lelystadu s názvem Batavia má zřejmě evokovat koloniální minulost země.

Přes cca 30 km dlouhou hráz, uměle postavenou přes Ijssemeer se přesunujeme do Enkhuizenu; parkovací automaty upozorňují na to, že 2 hodiny lze parkovat ve městě zdarma – kempové vozy mohou po zaplacení v automatu ve městě stát 48 hodin. Při vjezdu do města míjíme křižovatku vodní dopravy – most s kanálem pro lodě nad silnicí. V přístavu si prohlížíme nově postavené plachetnice v retro stylu, které umožňují provozovat sport pro pravé chlapy; lodě nejsou vybaveny moderními prvky a očekává se tvrdá práce při obsluze takovéto lodi. Při procházce městem na nás (ostatně jako v celém Holandsku) mávají důchodci z uklizených obývacích pokojů bez záclon. V této oblasti poprvé jedeme podle rozsáhlých tulipánových polí různých barev. Nelze samozřejmě minout starý přístav Hoorn, v němž konsumujeme naše první sledě (zde označované haring). Ve městě jsem konečně vyveden ze svého omylu, že Hoornův mys na spodním cípu Jižní Ameriky, známý na příklad ze závěru písně skupiny Greenhorns „Přes pláně“ (…i já bych už radši byl u mysu Hornova) se nejmenuje po panu Hornovi (jako u nás Klánovice po panu Klánovi), ale holandští námořníci, kteří jej obepluli, tím chtěli vzdát svůj vděk rodnému městu, které jejich výpravu v roce 1615 podporovalo. Odjíždíme do města sýrů Alkmaaru (naštěstí není pátek a tudíž se nekoná známý sýrový trh, určený především turistům). Po cestě využíváme jednu z početných příležitostí navštívit větrný mlýn (jednalo se o lokalitu Schermerhom), který přečerpává vodu. Dokonce zde dostáváme česky psaný text, vztahující se k tomuto mlýnu. Další mlýny prohlížíme v lokalitě Zaanse Schans, nedaleko Zaandamu. Mlýnů je asi 6 v řadě, areál je přístupný zdarma (platí se pouze vstup dovnitř mlýna), takže pokud jste již někde jinde uvnitř byli, je vhodné přijet okolo 19 hodiny, protože během dne je nutné platit dosti drahé parkovné (7,5 eura). Poblíž je první krámek dnes evropského řetězce supermarketů Albert Heijn (u nás pouze Albert). Nyní nám jsou již větrné mlýny jasné (název větrný mlýn je zavádějící, v převážné většině se jednalo o kaskádovitě uspořádaná čerpadla vody, sloužící k vysoušení krajiny; jeden větrák měl výkon asi 60m3 vody za minutu a kaskáda přečerpávala vodu až do výšky 4,5 m) a pokračujeme do dalšího města sýrů Edamu. Toto město se nám zdá méně zkomercializované, než Alkmaar (lze zde parkovat bez poplatku 4 hodiny). Protože je sobota, jsou místní hospody v obležení. Den končíme na doporučení Bordatlasu před kempovým stáním sýrařství Simonehove (poblíž Katwoude), jehož parkoviště (zdarma; každý den 17.00 až 9.30 hod) začíná českou vlajkou. Druhý den ráno navštěvujeme společně s autobusem německých důchodců tuto výrobu sýrů a dřeváků. Od provozovatelů dostáváme prospekt, že předvedení výroby je možné i v češtině. Přes doporučovanou turistickou atrakci Marken (s extrémně drahým parkovým – 11 euro za obytné auto; jakmile chodí obyvatelé v krojích, je nám místo podezřelé) se přesunujeme do Amsterdamu. Na základě rady (nejen zde nám kvalifikovaně poradil) Čechoholanďana pana D. Hagena, ředitele CK, zajíždíme do čtvrti Nord, kde lze bez obtíží zaparkovat a na kole dojet k přívozu, který zdarma (ze tří směrů) převáží směrem k centrálnímu nádraží (částečně svým skleněným zastřešením připomíná naše Wilsonovo v Praze), kde je parkoviště pro 20.000 kol. Díky tomuto obrovskému pohybu cyklistů se v Holandsku traduje, že žák autoškoly, který se nepodívá při otevření dveří do zpětného zrcátka, neudělá zkoušku. Na nádraží se pokoušíme objevit logo papouška v červeném trojúhelníku (dle průvodce je nádraží nejčastější místo umístění tohoto loga, což je dle průvodce symbol ligy proti klení. Ač jsme navštívili nádraží několik (není to problém, Holandsko má jednu z nejhustších sítí železnic v Evropě), nikde jsme však toto logo neobjevili; zřejmě již není proti komu bojovat. Na hlavním náměstí u královského paláce stojí ruské kolo, které sice vypadá menší než ve Vídni nebo v Londýně, ale paní královna je zřejmě ráda, že v tomto paláci bydlí pouze formálně (skutečné sídlo má na předměstí Haagu). Amsterodam je mimo jiné i městem restaurací a hospod, vedle restaurací různých národů je zde i česko–slovenská hospoda (na ulici Amstel, za branou Munttoren – na přilehlém náměstí je brusírna diamantů, momentálně mají zavřeno, tedy nezbývá než jít do hospody).

Hospoda se má jmenovat bar U Josefa (dle české mapy města, poskytnuté nám cestovní kanceláří Dutch Masters), nikde však tento název nevidíme, pomlčka v názvu česko–slovenský je však zřetelná; zřejmě pozůstatky pomlčkové války. Mimo jiných československých reálií je nad barem barevný plakátek z padesátých let, citující J. V. Stalina: „Je čas, soudruzi, skoncovat s alkoholem“. Dáváme si zde pivo (ač česko- slovenský bar jsme dotázáni, zda chceme small (malé), medium (střední) nebo large (velké); tato otázka by v Česku nepadla – a místnímu štamgastovi se snažíme přeložit význam hesla, pod kterým sedí. Vzhledem k tomu, že nám sděluje, že má již páté pivo, se zřejmě výzvou Soso Dzugašviliho neřídí (oni se ostatně dodnes tímto neřídí ani ti, kterým byla určena). Pokoušíme se projít čtvrtí červených luceren, ale protože je bílý den, nemá to smysl; pořizovat zde fotografie se stejně nevyplácí. Amsterodam je kosmopolitní město, v bistru, kde si dáváme malé občerstvení, nás považují za Portugalce nebo Italy. Obsluha je natolik zdvořilá, že nedává najevo, že si všimla u mě začínajícího Bechtěreva (Alzheimer není vidět). Jako ve všech místech v Holandsku, získáváme základní informace o místě v turistické kanceláři, označené VVV (čte se fej fej fej). Avšak pozor, tato instituce pozdě otevírá (obvykle v 10 hodin) a brzy zavírá (asi v 17 hodin). Po čtyřhodinovém pěším okruhu centrem, kdy, ač je duben, si na Rembrandtplein připadáme jako někde ve Středomoří (trávníky jsou obsazeny slunícími se obyvateli), opouštíme tyto Benátky severu směrem na přístav Ijmuiden, který je s hlavním městem spojen 25 km dlouhým kanálem, podle kterého vede běžná komunikace. V okolí města se můžete setkat také s dálnicemi, které mají 5 pruhů. Součástí přístavu jsou vysoké pece, z vnějšího pohledu plně v činnosti. Poblíž přístavu narážíme opět na bunkry Atlantického valu, který měl tvořit pevnost Evropa. Z přístavu zajíždí k letovisku Zandvoort. Protože se jedná o oblíbené pláže obyvatel Amsterodamu, jsou zde velká parkoviště, v této roční době téměř prázdná. V blízkosti je závodní dráha F1 dlouhá 4,2 km; Velká cena se zde však již nejezdí, zřejmě i v tolerantním Holandsku zvítězili ekoteroristé. Přes typické holandské město Haarlem, zajíždíme do květinového parku Keukenhof, kde na 32 hektarech kvetou jarní květiny, především tulipány; park je otevřen v období březen až květen. Park, otevřený v roce 1949 je pečlivě uspořádán, ale i okolní tulipánová pole mimo park působí impozantně (parkování 6 euro, vlastní vstup 14,5 eura). Pokračujeme po pobřeží přes Noordwijk a Katwijk ann Zee; tato oblast se pyšní kilometry pláží, písečných dun a samozřejmě cyklostezkami. Ač bychom zde zřejmě mohli v jachetním přístavu parkovat přes noc, pokračujeme poli tulipánů do universitního města Leidenu. Večer trávíme v lázních Scheveningen, spojených s blízkým Haagem tramvají. Molo vybíhající do moře je zakončeno vyhlídkovou věží, využívanou i pro bungee jumping (to se nás samozřejmě netýká). Z věže jsou i v tomto místě vidět dělostřelecké bunkry Atlantického valu. Další den začínáme návštěvou Haagu; kdysi jsme zde byli, ale to v centru nebyly ještě moderní výškové stavby, připomínající Ameriku. Jedná se však o architekturu kvalitní, nikoliv extravagantní, ale ne šedivou a unifikovanou. Ještě dosti složitě hledáme meziválečný palác Společnosti národů (předchůdce současného OSN), dnes sídlo Mezinárodního soudního dvora. Míříme do největšího přístavu Evropy a snad i světa, ale na trase se ještě se stavujeme ve středověkém městě Delftu. Je možné parkovat zdarma po obvodu města před kanálem, a tudíž raději věnujeme 3,5 eura za vstupenku na věž místního kostela, s možností krásného rozhledu (i když na úzkém nejvyšším ochozu máme smíšené pocity). U hodinového stroje je jednak cítit petrolej, díky péči orlojníka, který zřejmě stroj promazává, jednak si zde lze přečíst jména jeho předchůdců od roku 1554. U letopočtu 1987 je pomlčka, která bude doplněna s datem nástupu nového strážce hodin. Ještě stačíme zapálit v Mariánské kapli svíčku na zdar cesty a míříme do přístavu Rotterdam. Centrum města povstalo z ruin po ničivém náletu Luftwafe v roce 1940 a v současné době se zde lze setkat s nejmodernější architekturou. Jsme-li v tak velkém přístavu, nezbývá než podniknout okružní plavbu přístavem, kterou zprostředkuje společnost Spido (75 minut; 10,5 eura). Výletní loď se otáčí u ultramoderního kontejnerového terminálu. Dle komentáře na lodi jsme z tohoto přístavu viděli sotva jednu pětinu. Po vystoupení z lodi ještě stačíme prohlédnout volně přístupnou část námořního musea se souběžným chodníkem slávy. Pouze dvě jména nám něco říkají, a sice Tina Turner a André Rieu. Tento nizozemský houslista je presentován na německých televizích, zvláště ve vánočním čase, kde hraje valčíky Johanna Strausse. Před námořním museem, na náměstí Plein 1940, je instalovaná socha znázorňující ženskou postavu jako symbol zničeného města. Je to jediná zřetelná připomínka ničivého bombardování. Opouštíme město, při čemž míjíme největší rafinerii na světě fy Shell (bursa ropy v Rotterdamu určuje evropské ceny benzínu, ale naši pumpaři bleskově reagují na to, jdou-li ceny nahoru; jdou-li ceny dolů, vždy mají objektivní důvody, proč cenu nemohou dlouho snížit) a míříme do výletního místa na pobřeží Renesse. Místo je známe opět písečnými dunami a cyklostezkami. V nástupním místě vedle informační kanceláře je rozlehlé parkoviště, možnost využití sociálního zařízení včetně teplé sprchy a v sezoně autobusu, který vás k dunám odveze (to vše gratis!). Po teplé sprše pokračujeme přes Neeltje Jans do opevněného městečka Veere. Na Neeltje Jans je museum hrází Delta – Expo a v nejbližším okolí si lze prohlédnout protipříbojové zábrany s 65 pilíři. Ve Veere se na příjezdu setkáváme s tím, že jsou zde dvě parkoviště, z toho jedno placené a druhé zdarma. Obě jsou rovnocenná a i na placeném, ač je všude volno, stojí auta. Místní nám ukazuje značku na domě asi ve výši 2 metrů, kam dosáhla voda při mořské bouři (při tom na mořskou hladinu je to ještě dobré 4 m z úrovně na které stojíme). Dalším městem s podobným osudem jako Rotterdam je Middelburg. Jeho historická část byla opět zničena náletem dne 17. září 1940 (připomíná ho pomník), ale zde bylo město uvedeno citlivě do původní podoby (není zde nová architektura jako v Rotterdamu). V blízkém přístavu Vlissingen, který je zároveň považován za přímořské lázně, na břehu řeky Šeldy, která je zde široká asi 4 km, pozorujeme čilý ruch nákladních lodí, podobný v přístavu Rotterdam. Zřejmě lodní doprava je stále lukrativní činnost. Nelze již zahlédnout žádnou z bývalých československých lodí, protože třetí největší flotila světa, co se týče suchozemských států, byla pod cenou rozprodána (… jen více takových Kožených). Pod řekou je vybudován automobilový tunel, který délkou asi 7 km je nejdelší v Holandsku. Město bylo exponovaným úsekem Atlantického valu, v oblasti došlo 1. listopadu 1944 k vylodění spojenců, které je však ve stínu vylodění v Normandii 6. června 1944. Až do Westkapelle sledujeme opevnění Atlantického valu; místní již přišli na turistickou hodnotu těchto míst (takto si to ovšem určitě maršál Rommel při inspekcích opevnění nepředstavoval) a tak dle mapky na kolech absolvujeme část Bunkerstrassen (některé bunkry mají osazené československé střílny) v okolí Koudekerke a vyloďovací pláže s museem v Zoutelande. V jednom malém museu jsme správcem upozorněni, že dodnes jsou v některých bunkrech instalovány československé zbraně, které získali Němci, díky Mnichovské dohodě. Byl to důsledek neprozřetelné politiky velmocí, na kterou nemohou být hrdé; nelze se potom divit, že třeba v pařížské Invalidovně (průřezové museum vojenskou historií Francie s hrobkou Napoleona) není o této dohodě ani zmínka. U majáku ve Westkapelle se domníváme, že jsme na nejzápadnější části Holandska a přes zámek Westhove se přesunujeme do rybářské vesnice Yerseke, která je největším producentem ústřic v Holandsku. Nabízené šampaňské k ústřicím si odepřeme, ale ústřice přeci jenom neodmítáme. Tedy posilněni krmí českých důchodců (ústřicemi) se vydáváme na delší přesun do Venray. Spíme na velkém parkovišti před museem Liberty Park v Overloonu. Protože museum otevírá až v 10 hodin, odjíždíme ráno do blízkého Ysselsteinu, kde se nachází německý vojenský hřbitov; je zde pohřbeno 31 585 německých vojáků; jedná se o největší německý hřbitov v Beneluxu. Na začátku je několik desítek hrobů z 1. světové války; zřejmě však toto varování nebylo dosti důrazné a proto zde přibyly ostatní desetitisíce. V první třetině hřbitova je instalována zvonkohra, hrající každou půlhodinu; jsteli zde sami, působí zvuk zvonků velebně. Na hřbitově někdy provádějí úklid vojáci Bundeswehru, zřejmě i proto, aby jim podobné místo bylo varováním. Ostatně, když na pomníku čtete datum úmrtí 4. května 1945, je to výstraha pro všechny. Ze hřbitova se vracíme do musea amerického generála Marshalla (tvůrce známého Marshallova plánu) v Liberty Parku v Overloonu, které je největší toho druhu v Holandsku. Pro přátele této problematiky opět povinná návštěva, kde však nebudou zklamáni. Pravá strana musea je věnována oběma válčícím stranám, levá holandskému odboji. Samozřejmostí jsou zbraně a vozidla všeho druhu, v některých případech i novější typy. Jsou zde i zbraně sovětské. Marně však pátráme po zastoupení českém, až se z reproduktorů, které vytvářejí zvukovou kulisu, ozve píseň Roll out the barrels, v Německu známá jako Rosamunde. V originále se jedná o Vejvodovu Škoda lásky; paní v recepci nám však nevěří, že je to česká píseň. Museum také ukazuje, že válka byla pro Američany mimo jiné problémem logistickým. Obrovské množství materiálu, které US Army musela přepravit přes oceán, si vyžádalo zcela nový přístup; je zde dokumentován začátek masového nasazení paletizace, která v té době byla oprávněně považována za tajnou zbraň. Je zajímavé, že ač museum bylo založeno v roce 1946 (kdy ještě rasová segregace v USA byla běžná), nejméně polovina figurín jsou černoši. Nemuseli tudíž řešit problém jako ve Washingtonu u památníku války ve Vietnamu, kde po protestech byl ke dvojici bílých vojáků přidělán voják se zřetelně negroidními rysy. V museu se můžete stát součástí posádky bombardéru, letícího nad Německo se všemi zvukovými efekty. V části věnované holandskému odporu jsme překvapeni jeho rozsahem v zemi, která neměla pro partyzánskou válku podmínky. Plaketa ukazuje, že Holanďané sestřelené spojenecké letce neoznamovali (to je vznešenější název pro udávání), ale pomáhali jim. V parku je expozice britských ženijních mostů Bailey, které někde slouží dodnes i u nás. Se slevou bylo vstupné 10 euro, což není drahé. Po tomto vyvrcholení military programu musí následovat druhý vrchol, a sice výstaviště Floriade ve Venlo. Tato akce je pořádána jednou za deset let a jde se o výstavu květin, spojenou s kulinářskými expozicemi, včetně kulturních vystoupení. Nejedná se o levnou záležitost, neboť vstupné činí 25 euro a je ještě třeba zaplatit 10 euro za parkovné (v ceně je shutlle bus). Po zhlédnutí obou výstav navigátorka prohlásila, že kdo chce vidět květiny, ať jede raději do Keukenhofu. Přes městečko Thorn, známé svými bílými fasádami míříme do Valkenburgu.

Protože je sobota a město jsou rovněž lázně s panoramatem hradní zříceniny, připadáme si opět jako někde na jihu; hospody a kavárny jsou obležené – tihle lidé snad nečtou noviny (alespoň ne ty české), které neustále řeší krizi. Protože město je na pokraji holandské vysočiny, druhý den ráno potkáváme desítky cyklistů, kteří zde provádějí to, co nemohou v celém Holandsku – jízdu do kopce. Navštěvujeme hřbitov opačné bojující strany, a sice americký vojenský hřbitov v Margraten, kde pod řadami bílých křížů nebo Davidových hvězd je pohřbeno 8302 Američanů. V recepční místnosti hřbitova s krbem, připomínajícím Bílý dům, je portrét generála Pershinga, který velel americkým silám v Evropě v první světové válce (1 milion mužů, 30% ztráty). Tyto síly pomohly ukončit první světovou válku. Jako na každém americkém vojenském hřbitově v Evropě, je i zde na venkovní stěně mapa amerického vojenského tažení ve WW II, zakončeného v Plzni (do Plzně vstoupil jako vítěz v květnu 1945 generál Patton, bývalý podřízený generála Pershinga v první světové válce). V neděli dobýváme po důkladné přípravě, avšak bez budování postupových táborů a bez kyslíku v 11.30 hod severní vrchol (jižní musíme oželet, máme dojem, že bychom nestihli sestoupit) nejvyšší hory Holandska Vaalserberg o nadmořské výšce 321 m. Je to již druhá (první byla v Maďarsku) nejvyšší hora příslušného státu, na kterou jsme vyjeli autem. Využíváme toho, že 5 km jižně od Maastrichtu, který je naším posledním cílem, leží v Belgii známá tvrz Eben Emael. Nedržíme se tedy úsloví ze známého filmu „Když je úterý, musíme být v Belgii“. Okamžitě po překročení nestřežené hranice poznáváme, že již nejsme v úpravném Holandsku, ale trochu to tu připomíná, co se týče pořádku, ČR. Tvrz se „proslavila“ tím, jak rychle byla německým výsadkem dobyta, ač byla považována za nedobytnou. Přispěla k tomu i tajná zbraň (kumulativní nálož), zkoušená mimo jiné na zvonech československého srubu u Říček v Orlických horách. Pevnost za prohlídku stojí, jedná se o rozsáhlý podzemní komplex (6 km chodeb), prohlídková trasa vede i po povrchu. Byl jsem upozorněn amatérskými provozovateli tvrze na to, že zřejmě nejlepší knihu o historii tvrze napsali čeští autoři (Blum, Ráboň). Noc strávíme nedaleko pevnosti na karavanovém stání u Albertova kanálu.

Poslední den našeho pobytu je 30. dubna, v Nizozemí je státní svátek – Den královny. Podaní slaví narozeniny královny (narodila se v lednu, ale slaví se ve vhodnějším počasí). Vjíždíme do Maastrichtu, parkujeme pod Kenedyho mostem a dostáváme se do víru oslav. Ze 77. Rally F.I.C.C. v Praze máme oranžová trička, oblékáme je, protože v tento den má mít každý na sobě něco v této barvě (a skutečně tomu tak mnohdy je). Ve městě na centrálním náměstí je show; hraje kutálka místních ostrostřelců, kteří předvádějí kvérgrify, pochoduje i skotská dudácká kapela místní policie, pan starosta v cylindru (mimochodem dokonalý frakmen) řečňuje, v kašnách teče víno (ne – to je jiná opera). V parku u hradeb je ohromný blešák, obyvatelé města zde nabízejí možné i nemožné věci, obvykle za symbolické ceny. Po poledni našeho nejteplejšího dne celého zájezdu vyjíždíme zpět do země billboardů a heren.

Nostalgicky si uvědomujeme, že kde jsme se nezastavili, již se nezastavíme a co jsme nevyfotografovali, již… Doma skládáme hold částečnému tvůrci německého hospodářského zázraku, jímž byl i vůz VW Transporter (samozřejmě první v řadě).

Náš VW T4, rok výroby 1995 a s 250 000 km je jejich pokračovatelem. Končíme jako pánové Bartoška (Pardubák, ač se narodil v Děčíně) s Donutilem v televizním seriálu „Na cestě“: Nashledanou Holandsko – TOT ZIENS NEDERLAND!

Special thanks D. Hagen, ředitel CK Dutch Masters.

námět, itinerář, navigace: Jana Chválová
řízení auta, text, foto: Jiří Chvala


 

Klub českých turistů, Revoluční 1056/8a, 110 05 Praha 1, tel: 251 610 181, e-mail: kct@kct.cz

copyright & webmaster © by Michael Stanovský, 2019, stanovsky@kct.cz