Turistické cestopisy KČT

Albánie, aneb Zemí Škipetarů

Jana a Jiří Chválovi, KČT Slovan Pardubice

Mototuristika – Albánie – Jeďte do Albánie, u nás osla nepotkáte (vyjma toho v přeneseném smyslu slova).
Jeďte do Albánie, u nás osla nepotkáte
(vyjma toho v přeneseném smyslu slova).
Mototuristika – Albánie – Výhled z pevnosti nad Skadarem.
Výhled z pevnosti nad Skadarem.
Mototuristika – Albánie – Cesta na skadarskou pevnost Rozafa lemovaná kozami, krávami chudých.
Cesta na skadarskou pevnost Rozafa
emovaná kozami, krávami chudých.
Mototuristika – Albánie – Napodobenina historické tvrze na hradě v Krujë (navrhovala ji dcera diktátora Envera Hodži).
Napodobenina historické tvrze na hradě v Krujë
(navrhovala ji dcera diktátora Envera Hodži).
Mototuristika – Albánie – Turisté si prohlížejí ruiny, místní si prohlížejí turisty.
Turisté si prohlížejí ruiny, místní si prohlížejí turisty.
Mototuristika – Albánie – Přechod Monte Negro – Albánie, Hani i Hotit.
Přechod Monte Negro – Albánie, Hani i Hotit.
Mototuristika – Albánie – Kdyby se nedalo na konci vesničky Lin otočit, byli bychom tam ještě dnes.
Kdyby se nedalo na konci vesničky Lin otočit,
byli bychom tam ještě dnes.
Mototuristika – Albánie – Všude bunkry, má jich být cca 700 000!
Všude bunkry, má jich být cca 700 000!
Mototuristika – Albánie – Tento most ještě filmaři neobjevili. Až jej objeví EU, bude opatřen dvoutyčovým zábradlím o výšce 115 cm.
Tento most ještě filmaři neobjevili. Až jej objeví EU, bude
opatřen dvoutyčovým zábradlím o výšce 115 cm.
Mototuristika – Albánie – Byly i horší úseky.
Byly i horší úseky.
Mototuristika – Albánie – Stádo místních „krav“.
Stádo místních „krav“.
Mototuristika – Albánie – Antické vykopávky Butrint.
Antické vykopávky Butrint.
Mototuristika – Albánie – Kamenné město s břidlicovými střechami Gjirokastär.
Kamenné město s břidlicovými střechami Gjirokastär.
Mototuristika – Albánie – Koupání v letovisku Ksamili nemá chybu.
Koupání v letovisku Ksamili nemá chybu.
Mototuristika – Albánie – K napadení z moře nedošlo, ale bunkry zde budou na věčné časy.
K napadení z moře nedošlo,
ale bunkry zde budou na věčné časy.
Mototuristika – Albánie – Zde se mohlo usadit 15 000 diváků.
Zde se mohlo usadit 15 000 diváků.
Mototuristika – Albánie – Přístav Durës nezapře palmami svou přímořskou polohu.
Přístav Durës nezapře palmami svou přímořskou polohu.
Mototuristika – Albánie – Nový pravoslavný chrám v Baru.
Nový pravoslavný chrám v Baru.
Mototuristika – Albánie – Těsně před přechodem do Černé Hory.
Těsně před přechodem do Černé Hory.
Mototuristika – Albánie – Karavanink po albánsku (alespoň v představách jednoho etnika).
Karavanink po albánsku
(alespoň v představách jednoho etnika).
Mototuristika – Albánie – Částečně zakrýváme letovisko milionářů.
Částečně zakrýváme letovisko milionářů.
Mototuristika – Albánie – …tudíž ještě jednou celkový pohled na Sveti Stefan.
…tudíž ještě jednou celkový pohled na Sveti Stefan.

Karel May, autor příběhů Oldy Šetrného a jeho věrného pokrevního bratra Vinnetoua, které se odehrávají v Americe, v níž autor zřejmě nikdy nebyl, je autorem i dobrodružné knihy uvedené v titulu tohoto textu. Asi nebyl nikdy ani v Albánii, což není na závadu, je-li to pěkně vymyšleno.

Protože bychom to neuměli tak pěkně vymyslet, držíme se v následující reportáži jen námi ověřených reálií.

Šestého června 2017 vyrážíme z Pardubic přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Černou Horu do země orlů, bunkrů a Mercedesů (dříve většinou kradených – dokonce tehdy koloval slogan: přijeďte k nám, Vaše auto je již tady).

Nedá nám to a ve Žáru nad Sázavou se stavujeme tradičně v samoobslužném bufetu Vesna, který dodnes drží cenovou úroveň na kterou zřejmě jinde v Česku nenarazíte. Z Břeclavi jezdíme většinou do Moravského Svätého Jána přes rakouský Reinthal a Hohenau (je zde omezení nosnosti do 3,5t a v době 24 – 5 hodin je zde zákaz vjezdu). Při vjezdu na Slovensko po překročení řeky Moravy míjíme linii československého lehkého opevnění a sice řopíky vzor 37A. Tušíme, že si ještě v cílové zemi bunkrů užijeme dosyta.

Na hraničním přechodu SK – H Rusovce chceme koupit známku na maďarskou dálnici, a protože před námi Holanďan mluví na maďarskou úřednici německy, pokračujeme rovněž v tomto jazyku Slovanů. Bylo nám však zřejmě špatně rozuměno, a tudíž, ač požadujeme výhodnější dálniční měsíční známku, je nám proti hotovosti vydána známka na 10 dní v ceně 23 Euro. To zjišťujeme po návratu do auta, protože teprve zde si bereme brýle. Vracíme se zpátky, abychom zjistili, že věc nelze stornovat – nyní nám to korpulentní blondýna sděluje slovensky (už na začátku si dle SPZ mohla všimnout, že může s námi v tomto jazyku komunikovat). První nocleh absolvujeme po asi 670 km z Pardubic na neplaceném parkovišti na nábřeží řeky Tiszy v Szegedu. Ráno překračujeme hranici do Srbska směrem na Bělehrad. Vjíždíme na dálnici, kterou platíme až před Bělehradem částkou 4 Eura. Při míjení Bělehradu si připomene skutečnost, že v září 1938 se zde před československou ambasádou tvořila fronta dobrovolníků, kteří chtěli pomoci ČSR. V moderní době jsme se jim odvděčili tím, že napadení civilních cílů v Bělehradě našimi čackými spojenci bylo označeno za humanitární bombardování. Jako paradox lze uvést, že totalitní diktatura, která vládla v zemi, do níž míříme, vystoupila v roce 1968 na protest proti okupaci naší země z Varšavského paktu. Míříme na Monte Negro (MNE), abychom ještě v Srbsku ve městě Čačak zahlédli pomník československého průmyslu, a sice ocelové obilní silo 50 kt, které sem bylo dodáno dnes neexistující Továrnou mlýnských strojů Pardubice. Překračujeme hranice do MNE a kaňonem řeky Morača sjíždíme do hlavního města Černé Hory Podgorice, dříve Titograd. Tento název se ještě někde ve městě objevuje. Mělo to své oprávnění, protože maršál Tito si Černohorců velmi cenil – na začátku jeho boje proti okupantům tvořili spolu se Srby základ jeho jednotek. V MNE existuje dosti velký počet, dokonce i mezi mládeží, tak zvaných „jugonostalgů“, kteří litují rozpadu Jugoslavie a chtěli by zpět. Jeden z důvodů je i nerozumná likvidace průmyslu, při které přišlo mnoho lidí o práci – to ostatně známe i u nás. Celou cestu až sem máme po levé ruce „Titovo metro“ neboli železniční trať Bělehrad – Bar, kterou stavěli asi 25 let (do provozu byla uvedena v roce1976) a o níž se tvrdí, že její výstavba byla náročnější, než obdobné horské tratě ve Švýcarsku. Smyslem železnice bylo zajistit přístup Srbska k moři. V Podgorici spíme na neplaceném parkovišti poblíž nádraží. Z hlavního města MNE je to kousek na hranice s Albánií (AL), neboli země Škipetarů. Ač se jedná o jeden z hlavních silničních přechodů do AL (Hani i Hotit) máme dojem, že jedeme po nějaké nevýznamné okresní silnici. Hranice přecházíme bez problémů asi za 10 minut, dostáváme razítka do pasů (dnes v Evropě dosti neobvyklé); vzhledem k tomu, že AL není součástí EU, zřejmě zde neplatí v hraničním režimu naše občanské průkazy. Hned za přechodem v Kopliku odbočujeme na bílou silnici směr Ducaj do hor směr pohoří Prokletije. Cesta je úzká, vede zpočátku mezi levandulovými a tabákovými poli, ale bez provozu a tudíž přijatelná. Někde v tomto pohoří přišli před nedávnem o život dva čeští turisté rukou lupiče. Tato událost vyvolala v Albánii masové protesty, byly pořádány smuteční průvody s českými vlajkami; zdejší lidé nemají zájem na tom, aby byli s podobnými případy spojováni.

Cesta vedoucí údolím poskytuje krásné výhledy na okolní hory, ale přece jenom není stavěná pro obytná auta. Tedy, aniž bychom dojeli na konec silničky, v osadě Bogö otáčíme a vracíme se zpět. Na začátku cesty je příjemná místní hospoda, kde si dáváme za 0,5 Eura

výborné espreso. Kvalita nemá daleko do italského originálu. V zemi platí vlastní měna albánský lek, ale eurem můžete platit také a vracená částka je poctivě přepočtena v platném kurzu na leky (orientačně nám vychází kurs přes euro že 1 Kč je asi 5 leků; oficiální kurs v té době byl 133 leků = 1 Euro). V obchodech je však problém platit kartou a všechny bankomaty (vyjma Raiffeisen Bank) vydávají pouze leky. V obci je jakési informační středisko, protože následující hory jsou zřejmě součástí přírodního parku. V otevřeném objektu nenacházíme žádný personál, ale alespoň čisté WC evropského stylu. Jsme však přece jenom na Balkáně, v celém objektu neteče voda. Byli jsme na skok v Albánii asi před 10 lety a od té doby se mnohé změnilo. K charakteristice země jako země orlů (žádného jsme neviděli, kromě toho, kterého má země ve znaku a na vlajce – údajně je střílejí pytláci a prodávají do hospod, kde pak vycpaní slouží jako poutač), bunkrů a mercedesů přidáváme ještě země benzinových pump (mnohde i rozestavěných). Traduje se, že albánští řidiči jsou jedni z nejhorších v Evropě, i když nám to tak nepřipadalo. Předjíždění na plné čáře však zřejmě patří k místnímu folkloru, za blahosklonného přihlížení dopravní policie. Na silnicích jsou časté kontroly dopravní policie, ale ty se obvykle týkají většinou místních řidičů. Pouze jednou nás tato hlídka zastavila, avšak po shlédnutí naší SPZ s omluvným úsměvem pokynula, abychom bez kontroly pokračovali. Všude jsou značky omezení rychlosti na 50 km /hod, ale nikdo to nedodržuje. Ač se v Albánii těží ropa, byli jsme v Černé Hoře (cena nafty v MNE byla asi 1,07 Eura za litr) varováni před kvalitou pohonných hmot v AL, ale v jedné diskuzi na mořské pláži nám místní řidič poradil tankovat u seriozní značky, za kterou označil Kastrati Petroleum; dali jsme na jeho radu a neměli problémy. Benzinových pump je zde enormní množství, často i nedostavěných. Mnohde je součástí i myčka s nápisem Lavazho, někde toto zařízení obstarávají místní kluci s hadicí. Poutače pump mají nakreslená loga platebních karet, ale přesto často tyto karty neberou.

Po krátké horské etapě míříme do prvního velkého albánského města, do Skadaru. Vládne zde čilý balkánský ruch, spíš chaos. Nad městem se tyčí rozvaliny největší pevnosti v Albánii a zřejmě i na Balkáně. Protože se jedná o skvostné výhledové místo s možností přehlédnout Skadarské jezero, jehož část leží v Černé Hoře, odstavujeme auto a pěšky jdeme k pevnosti. U vstupu platíme 200 leků za osobu a výhledu shora nelitujeme. Je odtud vidět panorama hor, které jsme opustili a lze dohlédnout i k Jadranu. Opačným směrem než k jezeru je vidět pod pevností Olověná mešita, dnes uzavřená, jejíž střecha byla pokryta olověným plechem. O valnou část této krytiny přišla v první světové válce, kdy Rakušané tento materiál rekvírovali pro válečné účely. U nás tento osud potkal mnohé zvony z kostelů.

Protože jsme z celkové předešlé cesty unaveni, odbočujeme ve městě Lezhë k moři do letoviska Shëngjin, kde míníme strávit den. Pláž dlouhá cca 2 km patří údajně k nejhezčím v Albánii. Parkuje vedle chodníku a protože stání mimo kempy je v AL tolerováno, strávíme zde i noc. V noci jsme sice vnímali krávy a toulavé psy, kteří se zde potulovali, ale jinak

noc strávíme v klidu. Od následného rána se koupeme v moři, letovisko je kompletně vybaveno, lze si najmout slunečníky a lehátka; osvěžení v místních barech, zvláště večer je k dispozici. Po odpočinku vyrážíme směr Tirana. Jedeme po neplacené pobřežní dálnici, na které jsou oproti našim zvyklostem osazeny kruhové objezdy. Součástí dálnice je i pruh pro cyklisty, bohužel scházejí ploty. Asi 20 km před Tiranou odbočujeme do města Krujë, které je známo svým hradem. Z prospektů víme, že hrad je na vysoké skále a proto nás mate, že není nic takového vidět. Po přejezdu horského hřebene se však ujistíme, že jedeme dobře.

Ve vlastním městě jedeme stále nahoru až co to jde k citadele. Zbytek pěšky se proplétáme historickými uličkami, plnými suvenýrů. Na hradě se 25 let úspěšně bránil albánský národní hrdina Skanderbeg Turkům. To bylo ještě v době, kdy se obrana proti Osmanům brala vážně. Mimo výraznou původní věž je součástí hradu moderní napodobenina historické

tvrze, kterou navrhovala dcera albánského diktátora Envera Hodži, která byla architektkou. Vstup do areálu hradu je zdarma. Ve tvrzi je moderní placené muzeum věnované této osobnosti albánských dějin – je samozřejmě myšlen Skanderbeg. Bylo by asi bývalo vhodnější, aby otec paní architekty ji umožnil rozsáhlejší činnost v tomto směru. Sám (zřejmě byl paranoidní) měl podivného „koníčka“ a sice výstavbu bunkrů. Bylo jich postaveno údajně cca 700 000 a to nejen malých pro jednoho muže, ale i větších. Všimnete si jich úplně všude a jsou důkazem toho, že ani vysokoškolské vzdělání nebrání excesům (E. Hodža studoval mimo jiné na univerzitě ve Francii).

Ve městě pod hradem se pokoušíme vyměnit peníze ve směnárně, na naši nabídku Kč však nereagují. Ve městě (jako ostatně v celé Albanii) jsou časté stánky s ovocem a zeleninou.

Ač to není uváděno, většinou se jedná o kvalitu bio, protože místní chudí zemědělci nemají na to, aby kupovali drahá umělá hnojiva. Po odjezdu z Krujë míjíme Tiranu, kterou vynecháváme a směřujeme přes Elbasan k Ohridskému jezeru. V Elbasanu bylo kdysi 9 harémů a 25 mešit. To již dávno není pravda, za minulého politického systému se z něj stalo průmyslové město, kde však po pádu režimu přišli obyvatelé o práci. Za městem vyhledáme termální lázně Llixha, ale kromě zápachu z vlažné vody, která není přístupná ke koupání, nás nic neupoutalo.

Nedaleko před hraničním přechodem do Makedonie odbočujeme po bílé silnici vyhledat starý osmanský most Golikut.Stojí za návštěvu, i když silnice místy vypadala, že již nikam nevede. Most je dimenzovaný na tehdejší provoz, maximálně prošel jeden oslík s nákladem a to ještě nesměl trpět závratí. Pak již vyjíždíme serpentiny do sedla nad Ohridským jezerem. Po levé ruce nám zůstává přechod do Makedonie. Celý přechod hřebenu je komunikačně vyřešen velkoryse, nezadá si co do kvality s podobnými úseky v alpských zemích. Sjedeme dolů k vodě jezera a míříme do malé vesničky Lin. Trochu jsme to s vjezdem do vesničky přehnali, protože ulice byla jen o něco málo širší než naše auto s tím, že jsme nevěděli, zda se dá na konci otočit. Naštěstí dalo! Malého odbočení jsme nelitovali, protože ve vesničce je bazilika z 5. století (máme u nás nějakou stavbu z 5. století?), kterou hlídají dva místní dědoušci. Chtěli se s námi dorozumět, ale měli jsme to všichni těžké. V horách se několikrát zastavujeme s místními a i když někteří Albánci vypadají jako čerti (zde by si režisér Troška vybral do komparsu), poplácáme oslíka, podáme ruku a dáváme najevo, že se nám v AL líbí. V dalším průběhu cesty jsme s překvapením zjistili, že se někde domluvíte rusky. Že by přece jen platilo, že ruský jazyk je jazyk pokroku a míru? Podél silnice prodávají rybáři sladkovodní ryby z jezera. Tito prodavači účtenky nemají, ale většinou všude v obchodech dostanete tištěný doklad. Zřejmě u nás tak diskutovaná EET dorazila až sem. Jako u nás je i zde velký rozdíl koupit si pivo v obchodě, obvykle za cca 90 leků, nebo v restauraci, kde stojí i 250 leků. Na noc zastavujeme na jižním břehu Ohridského jezera, vedle 5 km dlouhé promenády města Pogradec. Ač jsme ve vnitrozemí, zvedá se vítr a vlny jezera se vyrovnávají mořským. Je všední den, ale večerní korzo podél barů, restaurací a kaváren je oživené návštěvníky. Pánové se zde vyskytují v sakách, což zřejmě patří k dobrému tónu. Vedle našeho auta se usazuje prodavačka cigaret, která prodává cigarety po jednom kuse. Policie ve službě sleduje v kavárně v televizi fotbal, tedy žádné nebezpečí nehrozí. V noci registrujeme kolem auta nějaký ruch, ale to jen místní technické služby zametají a čistí ulici. Před nástupem do obávané etapy zastavujeme ve městě Korča. Je zde vidět muslimský vliv, v kavárnách sedí pouze muži. S alkoholem to však nebude tak zlé, ve městě je známý pivovar, který byl částečně rekonstruován zařízením firmy ZVU Hradec Králové. Nevynecháme tudíž místní zahradní pivovarskou restauraci, pivo za 70 leků (14 Kč) je výborné, je vidět, že zařízení dodala česká firma. Vyhlášený pivní festival, který se koná v polovině srpna však nestihneme. Město má svou atmosféru, říká se mu také Paříž Albánie. Korča, jako většina větších turisticky atraktivních lokalit má informační kancelář, avšak jakýkoliv drobný prospekt je zpoplatněn. Pak již následuje nejobávanější úsek cesty a sice cca 100 km žluté silnice s minimálním osídlením. Takováto kvality vozovky (šotolina, minimálně asfaltu, díry, chybějící svodidla, atd.) byla zřejmě nedávno ve většině Albánie, ale situace se rychle mění. Celá oblast je náhorní planina, silnice jde ve výšce cca 900 m nad mořem. První benzinová pumpa byla cca 60 km od Korče. Cesta je vhodná pouze pro kratší obytná auta, nikoliv přívěsy. Byl zde zřejmě CZECH DAY, protože jsme potkali minimálně aut, ale asi 20 českých motocyklistů v obou směrech. Protože máme kartu ADAC, domnívali jsme se, že v případě poruchy bychom byli schopni mobilem přivolat pomoc. Posléze jsme se dozvěděli, že v místě není žádný signál. Tento skoro 100 km úsek jsme jeli téměř celý den; ještě než jsme zaparkovali na noc, nepohrdli jsme přírodním termálním koupalištěm u osmanského mostu Kaduit. Most je stále používaný, samozřejmě jen pro pěší netrpící závratí. Termální sirné prameny mají mít teplotu cca 40°C. Máme odhad z termálních koupališť v Maďarsku – spíš se nám zdála teplota nižší. Jedná se sice o přírodní koupaliště, ale i sem již proniká komercializace. Na parkovišti by se mělo platit asi 100 leků za den, což je asi 20 Kč. Na noc odstavujeme auto ve městě Përmeti, které je charakterizováno výraznou skálou, na kterou vede ocelové schodiště (z opačné strany, než je centrum města). Ač je všední den, večer místní bičují zdejší korzo; u nás je již tato společenská, téměř starosvětská záležitost dávno zapomenuta (my ji bohužel, nebo bohudík pamatujeme). Obyvatelé se procházejí, posedávají, popíjejí kávu, hrají domino, pití piva je stále vidět málo. Večer je slyšet zpěv (dá- li se tomu tak říci) muezzina. Na místní mešitě je uvedeno, že její výstavbu podpořila Saudská Arábie. V této části je nutné objet výrazný horský hřbet Lunxhërisë, podle mapy přes něj nevede přijatelná silnice. Používáme mapu 1: 550 000, považujeme ji za plně dostatečnou. Za hřebenem je město Gjirokastër, které je celé pod lešením. Nebude to zřejmě proto, že se zde narodil výše vzpomínaný Enver Hodža, ale zřejmě dostali nějakou dotaci na obnovu. Nad městem se tyčí výrazná pevnost, kterou nemůžeme vynechat. Do pevnosti je vstupné 200 leků a součástí je i expozice zbraní, tedy asi 24 kusů děl. Většinou se jedná o děla z druhé světové války, bohužel spíš šrot bez popisu. Naše vojenské muzeum Lešany se s tímto nemůže srovnávat (v dobrém slova smyslu). Jako atrakce je zde vystaven lehký tank Fiat L6/40 s kanonem ráže 20 mm a určený pro dva muže posádky. O atrakci se jedná proto, že pancéř byl vyráběn v roce 1941 – 1943 a bylo vyrobeno jen 283 kusů. Ještě větší atrakcí, kterou se chlubil minulý režim, je americká stíhačka Lockheed, která musela přistát v roce 1957 na albánském letišti.

Propaganda to vydávala za úspěch protiletadlové obrany, zřejmě se však jednalo o problémy s motorem. Nakonec to nejlepší co je na pevnosti, je nádherný výhled na město a okolí.

Po opuštění pevnosti na přístupové cest cestě kupujeme jako suvenýr tričko pro vnuka – obchodník nemá příslušnou velikost, ale neváhá si vypůjčit příslušnou textilii od kolegy a nám ji za stejnou cenu prodat. Samozřejmě na místech turisticky atraktivních jsou ceny vyšší; káva zde, podobně jako u moře, stojí 100 leků. Blížíme se k nejjižnějšímu bodu naší cesty a ubytováváme se v kempu v Ksamili. Stojíme těsně u moře, koupání je nádherné, denní cena kempu je 10 Euro, rozumí se, že v ceně je obytný automobil, osádka 2 lidé, elektro a lehátka se slunečníkem. Trochu rozpačitě pozorujeme některé okolní poničené železobetonové stavby. Podle charakteru poškození se zřejmě jedná o zemětřesení, na přímý dotaz nám místní toto podezření vyvracejí; zřejmě je zde obava, aby si oblast s touto reputací neuškodila v očích turistů. V kempu se bavíme s Italy, kteří při pohledu na naše auto FIAT s roztrpčeným úsměvem říkají, že je dnes tato značka součástí firmy Chrysler. Necháváme v kempu naše vybavení a sjíždíme na blízké největší antické vykopávky v Albánii, do města Butrint. Před vstupem je velké parkoviště u kterého předpokládáme, že by se zde dala strávit noc. Do areálu vstupuje v 8 hodin ráno, a jsme zde téměř sami. Vstupné je 700 leků, což je na albánské poměry dost, ale rozhodně nelze toto místo vynechat. U vstupu si můžete vybrat z prospektů v osmi jazycích, úplně první je prospekt v češtině. Součástí města bylo samozřejmě divadlo; jedná se o jeden z nejzachovalejších antických amfiteátrů na světě. Protože Julius Caesar zde plánoval usadit veterány ze svého vojska, chtěl plnit tehdejší zásadu, že lidu se má dostat chleba a her. Protože vykopávky začaly poměrně pozdě pod kuratelou Italie, skončilo mnoho vykopaných artefaktů v soukromé Mussoliniho sbírce a zpět se nikdy nevrátily. Po návratu do kempu balíme a chystáme se kopírovat břeh Jónského moře. Na okraji palermského zálivu je situovaná pevnost, posléze vězení Palermo.

Za 100 leků můžete dovnitř, interiery jsou však bez jakéhokoliv vybavení. Výstavba pevnosti je přičítána Ali Pašovi Tepelenskému, se kterým jsme se setkali již dříve, coby stavitelem silnic, škol, špitálů a sirotčinců. Dovedl však být zároveň balkánsky a osmansky nemilosrdný vůči svým protivníkům. Ze silnice nad pevností je v zálivu vidět vjezd do tunelu na úrovni moře. Tento tunel byl budován za pomoci SSSR a Číny. To bylo v době, kterou si pamatujeme i my. I v našich průvodech na 1. máje byla hesla: „ Amerika jenom zírá, za námi je rudá Čína“ nebo „ S rudou Čínou je nás jedna miliarda“. Po podepsání Varšavského paktu v roce 1955 Sovětský svaz umístil do nedalekého zálivu přístavu Vlora svých dvanáct ponorek. Část těchto ponorek měla najít svůj přístav v tomto tunelu.Tunel má být 650 m dlouhý a asi 12 m vysoký. Nedoporučuje se však k němu přibližovat, neboť je to stále vojenské zařízení, ač budovy na pobřeží vypadají zanedbaně. V roce 1961 na Hodžovu žádost se SSSR z Albánie stáhl, avšak čtyři ponorky si diktátorův režim ponechal.

Albánie se orientovala na Čínu, která začala tunel budovat. V roce 1971 se Hodža rozešel i s Čínou a země ekonomicky krvácela na výstavbě tohoto zařízení.

Zastavujeme v kempu v Himare; nad námi se tyčí neobydlené romantické ruiny starého města, na které se během pobytu pěšky vypravíme. Kemp Moscato umístěný vedle oblázkové pláže spravuje otec se synem, syn má vyvěšenu českou vlajku a na každého z ČR přátelsky volá: „Ahoj, jak se máš?“ Opět přijatelné ceny, skutečně přátelská atmosféra a točené pivo. Večer do kempu přijíždějí tři motocyklisté ze Slovenska a na noc vykupují v sousední prodejně její celkovou zásobu plechovkového piva na týden. Nejen v této disciplině za námi Slováci nezaostávají.

Staromilsky odtud posíláme pohled, známka do ČR stojí 90 leků (18 Kč). Česká pošta je dále, do zemí EU tato služba přijde na 32 Kč. Po dvoudenním pobytu vyjíždíme přes Llogarëský průsmyk směr přístav Vlorë. Výjezd serpentinami po kvalitní silnici je výhledovým bonbonkem pro spolujezdce; nahoře lze však zastavit a i řidič se může kochat se pohledem dolů. Sedlo je ve výšce 1027 nad mořem; tuto výšku máte v sedle pod sebou. Následuje opět sjezd o kilometr dolů do přístavu Vlorë. Město má středomořskou atmosféru,

jsou zde vysázeny palmy, za minulého režimu zde byla čtvrť pro odpočinkové pobyty komunistických funkcionářů. Městem projíždíme s cílem prohlédnout si klášter Panny Marie na ostrůvku Zvërnec. Bohužel měl pravdu průvodce z roku 2016, který uváděl, že dřevěný most na ostrov dlouhý 270 m může být propadlý. Byl! Tady to albánští soudruzi nezvládli. Auto parkujeme u Staré pláže na konci, kde díky protějšímu ostrovu a klidnému moři je skvělé koupání. Místo se prezentuje jako kemping a jsme zde za 10 Euro úplně sami (pouze s uvázaným hlídacím psem – ten byl ostatně v každém kempu) a bez personálu trávíme noc. Kvůli nám byly otevřeny exkluzivní nové WC. Opět je zde v ceně použití slunečníku i lehátek. Při domluvě kempu máme nějaké potíže, které plynou z toho, že albánský souhlas se dává najevo vrtěním hlavou. Zmatek ještě zvyšuje to, že albánské slovo „ jo“ znamená ne. Protože zpět na trasu musíme přes město, nevynecháváme nedělní blešák, kde starší pánové vekslují s balíky peněz. Zřejmě se jedná o zcela počestnou živnost. V centru je několik skulptur připomínajících, že ve městě byla dne 28. listopadu 1912 vyhlášená nezávislá Albánie. Vnitřní komunikace ve městě jsou mnohde horší než běžné silnice.

Na silnicích se pracuje i v neděli a je vidět, že komunikační síť se zlepšuje. Trochu si musíme zvykat na to, že ten kdo vjíždí na kruhový objezd, má přednost. Z Vlorë vede kus neplacené silnice pro motorová vozidla, řešené jako dálnice. Nesmí však překvapit, že předjíždíme koňský povoz a v našem protisměru jede cyklista. U křižovatek postávají stopaři, ale nemávají. Údajně (nezkoušeli jsme) když zastavíte, tak se předpokládá dohoda na částečném příspěvku na PHM. V roce 1990 se většina Albánců stala obětí pyramidových her a proběhly zde velké nepokoje, při kterých byly mimo jiné vypáleny policejní stanice (a vyrabovány armádní sklady). Dnes se policajti se všemi přátelsky zdraví. Často přejíždíme neprovozované železniční přejezdy, mnoho tratí je mimo provoz. Z Vlorë do Kavajë vede velmi dobrá nová silnice, naše D1 za ní výrazně zaostává. Za Kavajë odbočujeme k moři do letoviska Golem, kde je sice krásná pláž, ale proto, že před pobřežím není žádný ostrov je zde větrno, vlny a všudypřítomný písek. Pozorujeme místní rybáře, kteří vlečou svou loď na moře; jejich práci jim nikdo závidět nemusí. Po pláži táhnou skupiny cikánských dětí, které každého obtěžují. Platí však na ně rada, kterou jsme obdrželi: pokud jim z okénka auta dáte každému bonbon, okamžitě se vzdálí. Co však platí na toulavé psy jsme nepochopili. Zbývá nám navštívit druhé největší město Albánie, přístav Durës. Město má krásnou pěší zónu, římský amfiteátr pro 15000 osob, který lze celý obejít, aniž je nutno platit vstupné. V aréně mohlo současně vystupovat dvanáct párů gladiátorů. Pláže přímo ve městě nejsou. Náhodou narážíme na nádraží, vagony dělají svou devastací dojem, že projíždějí frontovou linií; při bližším pohledu zjišťujeme, že lokomotivy, které tyto vagony táhnou jsou motorové lokomotivy ČKD Praha typ T669, přezdívané čmelák. Jezdí zde zhruba od roku 1970 a zřejmě ještě dlouho jezdit budou. Haly v Praze, kde se tyto lokomotivy vyráběly, se v současné době pronajímají k natáčení filmů. Dáváme si zmrzlinu, kopeček za 50 leků; tedy kulantní cena. Blížíme se k lokalitě Murriqan, což je moderní hraniční přechod do MNE, minimálně zatížený. Kupujeme suveniry a sice kvalitní albánský koňak (kdysi se dovážel i k nám) a fíkovou marmeládu.

Po Albánii jsme najeli 1171 km a dle ukazatele nad silnicí to máme do Prahy 1478 km.

Cesta nám ještě nekončí, ale Albánii můžeme shrnout takto: země má u nás zcela neoprávněně špatnou pověst, sami jsme měli strach, ale cestu sem lze jen doporučit. Je třeba však třeba pospíchat, země se rychle mění, modernizuje se i s negativy, které tato modernizace přináší. Tedy: murupafshim (na shledanou)!

Kopírujeme pobřeží Jadranu a naší první zastávkou v MNE je Stari Bar. Toto je již pouze turistická záležitost, dost zkomercializovaná. Parkujeme na bezplatném parkovišti u hřbitova, vlevo ve směru do kopce. Těsně před vstupem do města je parkoviště s poplatkem 3 Eura. Vstupné do města se platí částkou 2 Eura za osobu.

Turci při svém odchodu v roce 1881 odpálili ve městě dvě skladiště střelného prachu a je to vidět; v podstatě se jedná o ruiny, místy zakonzervované. Máme neúplné informace, že je možné z přístavu Bar do Bělehradu odvézt auto vlakem a pokoušíme se o to. Autovlaky od poloviny června po dobu 2 měsíců skutečně jezdí, ale protože jsme podrobně nezkoumali internet, tak se teprve na nádraží dozvídáme, že je možno naložit automobil do výšky 155 cm; naše výška 260 cm tedy nepřichází v úvahu. Vlak by odjížděl odpoledne okolo 17 hodiny a bylo by tak možné vidět alespoň část železnice, na jejímž počátku se koncentruje část z asi 250 tunelů a 200 mostů. Druhý den asi v 5 hodin ráno pak je vlak v Bělehradě a tudíž si lze ve vlaku odpočinout. Cena za osobní auto je 32 Euro, za osobu nutno zaplatit 21 Euro. Z Bělehradu vyjíždí vlak po 20 hodině a v Baru je po 11 hodině dopoledne. Nám se to nepodaří a tedy se rozhodujeme, že ještě navštívíme některá místa v MNE. Po krátkém odpočinku na kamenité městské pláži v Baru jdeme do města, kde nás překvapí úplně nový (ještě není uveden ve starším průvodci), velký a skvostný pravoslavný kostel.

Následuje přímořské městečko Sutomore, kde je již vidět začátek sezony, ale podaří se nám postavit auto na kraj chodníku, vykoupat se a vyspat se. Ráno odjíždíme do blízkého kempu Buljarica a trávíme zde den u moře. Cena je 13 Euro bez elektro, nad lokalitou je monastir se třemi kostelíky, takže je kam jít. Kemp je situovaný na pláži a je zde úplně volno. U místních se snažíme dozvědět, zda existuje mapa kempů v MNE, ale po dlouhém vyptávání zjišťujeme, že nikoliv. Ceny jsou zde daleko příjemnější než v Baru; zde stojí čevabčiči 2,5 Eura; v Baru 4 Eura. Následný den se zastavujeme v letovisku Petrovac, kde konstatujeme, že v centru je placené parkoviště, kde lze parkovat celý den a noc za 2,5 Eura.

Aniž bychom této lákavé příležitosti využili (snad příště), opouštíme pobřeží a míříme do bývalého hlavního města Cetinje. Před Budvou ještě zahlédneme z horní komunikace ostrůvek milionářů Sveti Stefan; Sophia Loren zde však zřejmě není, ani my se nezdržujeme a u moře končíme.

Cetinje, ač má v současnosti pouze asi 20 000 obyvatel a je srovnatelné co do počtu obyvatel na příklad s naší Chrudimí, nelze vynechat pro jeho živou atmosféru. Navštěvujeme bývalý palác posledního černohorského monarchy, krále Nikoly I. Král byl znamenitý střelec, jsou zde v přízemí vystaveny jeho kolty, vykládané stříbrem. Zřejmě vycházel z dobového reklamního sloganu: „Bůh stvořil lidi silné a slabé, Samuel Colt je učinil rovnocennými“.

V budově je rovněž velká sbírka obrazů, z nichž nás zaujala plátna českého malíře Jaroslava Čermáka, který je svými obrazy rázovitých Černohorců v MNE více známý než u nás.

Na těchto obrazech je vidět, že žádný muž dbalý své cti nebyl řádně adjustován, pokud neměl pistoli a šavli. To samozřejmě dnes již vidět není, ale pokud dodala MNE do NATO v současné době 2000 vojáků (země má si 620 000 obyvatel), jistě se jedná o kvalitní jednotku. Díky tradici zde vládne stále kultura macho a homosexualita, ač je tolerována, není předmětem zveřejňování a oslavování. Ještě letmo nahlédneme do současného hlavního města Podgorica, které bylo ve 2. světové válce prakticky vymazáno z mapy. Zde stojí za pozornost asi jen malá původní část Stará Varoš; vhodné je však sem jít navečer. Zbytek Černé Hory je stoupání na sedlo Cajetina v Srbsku, zde přenocujeme u restaurace Borova glava, spolu s několika kamiony TIR. V Srbsku nás maličko znervozňují cyklisté na dálnici a malé traktory, ale to asi k Vojvodině patří. Před vjezdem do Maďarska máme opět v dálce vlevo obilní silo Vrbas, které sem bylo dodáno z ČR. Hranice do Maďarska za Suboticou je opatřena vysokými ploty (přechod Tompa), avšak korektní maďarští celníci pracují tak, že za 15 minut máme hranice za sebou. Protože jsme celý den jeli přes rozpálenou Vojvodinu, nepohrdneme za hranicemi kempem s termálními bazény ve městě Kiskunhalas. Cena se vším a za vše činí 4000 HUF za noc (obytné auto s dvoučlennou osádkou, elektro, termální bazény v ceně), půl kempu je určeno pro osádky se psy, druhá polovina je bez psů. Dáváme si místní világos sör (světlé pivo), ale to už je jiný příběh. Doma na tachometru máme po dvaceti dnech na cestě celkem o 4000 km více.

Jiří Chvála, Pardubice


 

Klub českých turistů, Revoluční 1056/8a, 110 05 Praha 1, tel.: 251 610 181, e-mail: kct@kct.cz

copyright & webmaster cestopisů © by Michael Stanovský + autoři, 2019–24, stanovsky@kct.cz